X. Vytáčky hrabat.

Na dobrého Cida slova

hrabata neřekli nic,

až král ptal se mladých pánů,

co by na to mohli říc.

Diego Gonzales první

králi pravil, hladká zmije,

„Víte, pane, že jsme první

ze všech rodů Kastilie.

Opustili jsme své ženy,

nebyly ty hodny nás,

sňatek se dcerami Cida

řečem dal nás na pospas.“

Cida lidé mlčeli dál,

neb to nařídil jim Cid,

pokud on to nerozkáže,

nikdo nemá hovořit.

Ordoňo, strýc jeho, vstal,

odpověděl na tu řeč,

„Diego, ty mlč, jsi sketa,

neschopný jsi jíti v seč.

Jazykem jsi přestatečný,

za mák nemáš odvahy,

a ve lživých ústech tvojích

pravda host je neblahý.

Pamatuj, jak v onom boji

u Valencie, ty víš,

před Maury jsi prchal plaše,

již ti byli v patách již.

Kterak zaskočil já Maura,

kterak jsem jej k zemi sklál,

ale tobě zbroj i oře

jak jsem věrně odevzdal,

Cidovi řka toho Maura

že tys zabil na tom koni,

který prchnouti chtěl v dál.

Tím jsem chtěl jen tebe ctíti,

žes neť moji za choť vzal.

Chceš-li tím se chlubit dále,

nechci ukládat ti půst,

nebo nikdo neslyšel to

posavade z mojich úst.

Jestli jsem to zjevil dneska,

špatnosť tvou jsem objevil,

ať to svět zví, že lev onen,

ve Valencii jenž byl,

od řetězu utrhl se,

v tom cos ty se kdesi skryl.

Roztrh’s při tom plášť i kabát,

pak se’s bídně utajil,

ve světnici pod lavici,

nechtěj, bych dál hovořil.

Jak tvůj bratr pásl po mně,

strašnou bázeň v ňadrech čil,

a tou hnán na jedno místo,

kam by neměl, zabloudil.

Proto dovol, pane králi,

bych tvou výsost poučil,

z hrabat každý byl by lépe

statečnost svou osvědčil;

líp než v doubi tam u Torpes,

kde mé tetky každý zbil,

dámy takového rodu,

k němuž žádný nestačil.

Ó že nemoh jsem být při tom,

každý v ráz by opustil

jednat jako sprostá baba,

byl bych v tom jim zabránil.

Šlechtici jak nejednali,

ni jak rytířstva je cíl,

prahanebný je ten skutek,

kdo by jej výmluvou kryl?

Proti rytířství jest, kdo by

na dámy dlaň položil!