X. Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků,

Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků,

za úzkostlivého chvění žárem sklácených stonků,

za chvíle velebné, kdy zem a nebesa v objetí žáru

mění se v jeden obrovský kolos mlhavě vznícených tvarů,

kdy v mracích zlatistých letí včely nad rudě a bíle rozkvetlý jetel,

za jednoduchých, nelomených světel –

vídat chci tebe;

neboť ty a duše tvá

jste rovny poledního dne čarovně primitivní kráse,

jež jako dávných obrazů půda zlatistá

zpod kouzelných výjevů v oslnivém plane jase. –

Za tichých večerů, kdy nad námi nebesa ztichla,

a jen hruď země a jen hruď tvá se v oddechu zachvívá rychlá,

když z hladin vesmíru hvězdy se blíží a blíží,

když kolem nás, jak přízniví strážcové lásky, se večerní stínové plíží,

když v svatém objetí průhledných sfér nás velký večer jímá,

když z mojí duše letí zpěv, jenž sny tam zaklet dřímá –

vídat chci tebe,

neboť ty a duše tvá

jste rovny večeru, když hlubokým svým okem zírá v lásku moji,

sen sladkých hvězd je šperkem vsazen v zřítelnici tvoji,

sta vidím zázraků v tvé duši krásnějších, vždy nových,

jsi jako sladký výdech noci v bezích fialových...

Za bouře vítězné, kdy šílící zpěv vichrů vesmírem se žene,

když sedí blesk na mraků hřívě rozježené,

a blýská jiskřivě ku hlubinám i výši –

když ucho mé a tvé zpěv rytmů věčných slyší, –

tu v bouřné vichřici bych potkati chtěl tebe,

viděti tebe,

jak ve tvých očích se kmitají zásvity blesků

v zázračném lesku;

neboť ty a duše tvá

jste rovny vichřici, jež nerozpoutala svůj pych,

a spí pod tichou hladinou nebes bezmračných.

Za sladkých zvonů poledních,

za tichých vůní večerních,

za požárů, jež vzešly bouří leskem,

chci vídat tě, –

neb tichem jsi, a vůní jsi a bleskem...