X. ŽEHRAVÝ.

To zlaté slunéčko

Za mrakem se skrylo,

Jakby ho za tejden

Na nebi nebylo.

Kam kouknu, tam se mi

Tma sype do očí;

Ach, kdy to slunéčko

Z pod mraku vyskočí!

Chodím zarmoucena

A celá ztrápena,

Co můj nejmilejší

Hněvy ke mně chová.

Hněvá se, nevím proč –

Slovem se neblíží,

Raději než na mne

Do kouta pohlíží.

Ptám-li se na něco,

Jen hlavou pohodí;

Dám-li mu dobrou noc,

Ani neodpoví.

Tak všecka bývalá

V domě radost mizí;

Máme se milovat,

A jsme jako cizí.

Snad jste vy, matičko,

Jej na mne zezlila,

Vždyť jsem já před vámi

Vody nezkalila.

Nebo ty, sestřičko,

Nepřeješ lásky nám:

Přištíváš-li na mne,

Naprav tě pán Bůh sám.

Můj zlatý mužíčku,

Jen mne tak nesužuj,

Jestli jsem chybila,

Radši mne vyhubuj.

Radši mne vyhubuj,

Přijmu i zlá slova;

Ale tvá nemluvnost

K smrti se mi rovná.

„S kým pak jsi se vedla

Ondyno na Oujezd?

Však jsou tě viděli,

Máš z toho pěknou čest!“

S kýmže jsem se vedla –

Byl to můj bratříček,

Provázel mne domů

Večír přes lesíček.

Mužíčku můj milý!

Byl jsi nelaskavým,

Dělal jsi mně křivdu,

Předce tě pohladím.