X. ZPĚV.

Kulíškovi král pokyne,

Ať svou výmluvu rozvine,

Každý důvod ať udá,

Který pro svou stranu má.

Náš Kulíšek blíž přikročí,

Uslzené utřev sobě oči,

Počne: „Najmilostivější pane!

Ostřej nic nám srdce neproklane,

Nic tak na duši nepálí,

Jako přítele když máme,

Celou myslí jemu se oddáme,

On nás konečně ošálí.

Ach, Brebero, ty Křoupálkův vrahu!

Pekelné tě moci oklamaly,

Žes zapomněl na přísahu,

Kterou jsme si věrnost přisahali.

Ó, ty zlato, vy poklady,

Jaké máte v sobě vnady!

Ach, jak jich dobudu pro vás zpátky,

Snad juž po nich není víc památky.

Co víc vskutku nemohu podati,

Dovolte mi aspoň to popsati.“

Král řek’: „Bez okolku povídej,

A na pravdu dobrý pozor měj.“

Nato Kulíšek vykládal:

„První klenot, jehož věčně škoda,

Že ho vzala nešťastná příhoda,

Prsten byl, co překrásně vypadal,

Z nejčistšího zlata. A ta práce!

A ten kámen! Ten byl nad vši cenu!

Koruny jsou proti němu láce

A do vnitřku byla slova rytá

Písmem chaldejským a řečí,

Divotvorná moc v nich skrytá,

Která neduhy vše léčí.

Abrahama starého Vy znáte,

Neb s ním někdy také spolky máte;

Tomu jsem ten prstýnek okázal,

Hned se užasnutý mne potázal:

„Je, je! jaké máte vy poklady,

Více než tři králi dohromady!“

Jak byl bohabojný Seth ve ráji

Hledat olej nevinnosti,

Našel ta tři slova té mocnosti:

Že přede vším zlým obhájí,

Kdo ten prsten má, bezpečně chodí,

Hrom, ni blesk, ni čár mu neuškodí,

Buď na zemi, buď na moři,

Nic mu být nemůže k hoři,

Zdaleka se šelmy ho lekají,

Dobří s službou ochotnou čekají.

Jak tím prstenem zatočí,

Hned služebný duch přiskočí,

Chce-li sednout si k obědu,

Hned tu jídel, až se stůl prohýbá,

Švihá o nos vůně mu přelibá,

Jez, co žádáš, a neboj se jedu.

Pokyň, každá skrýš se ti otvírá,

Každý poklad jest v tvé moci,

Buď si o poledne nebo v noci,

Žádný ti nic neodpírá,

Každý ptáček na tvou vějčku sedá,

Žádná panna košíčkem ti nedá,

Neb při kráse, bujnosti a síle

Ostaneš až do poslední chvíle.

Zkrátka, co si srdce žádá,

To se všechno ti předkládá;

Čeho pak se bojíš, to odhání,

Jen před hrubou smrtí neobrání. –

Já se ale veřejně přiznávám,

Že jsem pro něj v hřích náramný padnul,

Otci svému já jsem ho ukradnul;

Že mě proklel, se obávám.

Arci, Breberův nevěrný skutek

Jen mne v takový uvádí smutek;

Nebo milostivé zachraň nebe,

Já to chuďas nečinil pro sebe.

Takto jsem si v mysli mé rozbíral:

Nač sprostému poklad taký?

Pro toho je prsten ledasjaký.

Pak se takto soud můj uzavíral:

Každý sobě pokoj, štěstí žádá,

Však to vše se na králi zakládá,

Chce-li oud sprostičký šťastným býti,

Musí celku, to jest králi žíti;

Tak čiň, co čiň, ale čiň pro krále,

Vždy ti to poslouží k chvále.

Tak i prsten chytře jsem uklidil,

Bych posloužil milosti královské;

Bůh naděl však šelmě té lotrovské,

Breberovi, který Vás ošidil.

Mimo prsten milostpaní k svátku

Křoupálkovi v uzel jsem navázal

Hřeben a zrcadlo na památku,

Bych se vděčným proukázal.

Častokráte o mne se zastala,

Mého rodu pevně se ujala;

Nebo má na sobě všechny ctnosti,

Žíly plné krve šlechetnosti,

Na osobě její vyznačena

Předkův sláva nezkalená.

Dobře jsem já s ženou se pohádal,

Když ty věci stranou jsem odkládal,

Neb jak vzteklá žádala to sobě.

Já řku: „Žebračko, nač toho tobě?

Dej pečínky ovci za potravu,

Brzo složí na hřbitově hlavu,

Neb ozbroj zajíce mečem,

Jistě před ním neutečem,

Doktorem si udělej hlupáka,

Nepovzbudí platně svého žáka;

Nebo volem vůl ostane,

Ať si říkají mu jemnostpane.

Proto také se na sprosté ženy

Špatně hodí věc náramné ceny.“

„Kam to chystáš?“ řekla moje v hněvu,

„Jistě že máš někde chytrou děvu?“

Já řku: „Aj, ty zpropadená ženo,

Co pak je to tvoje věno?

Co ty na to se vyptáváš,

K žehravosti příležitost dáváš?“

Ale jak se dobrá dozvěděla,

Pro královnu že to přichystáno,

Umlknuvši velkou radost měla,

Ještě k tomu víc přidáno.

Arci, že to ona nedostala,

Breberova vina nás zklamala.

Kdo tím hřebenem se česá,

Nejnovější vůní vždy zavání,

O všem nejlepší má zdání

A přes celý život plesá.

Výborné též na něm jsou rytinky.

První jako živě obrazuje,

Jak princ Paris rozsuzuje

Tři nebeské krásotinky;

Juno, Pallas, Venus slouly,

Každá chtěla zlatou kouli,

Kterou paní Eris jim hodila,

Rozepří by nebi uškodila.

Mezi nimi pak se ujednalo,

Zlaté jablko by se té vydalo,

Jenž se uzná nejkrásnější býti;

Parisa chtějí za soudce míti.

Paris princ, jsa ve všem známý,

Jak se třeba bohyně omámí,

Praví: „Každý soudce jinak soudí,

Tisícerou věcí on pobloudí;

Obyčejně ale tak se stává,

Každý že o trošku chybí,

Nejraděj za právo však uznává,

Kdo nejvíce a nejlepší slíbí.

Já to hned povím bez upejpání,

Nebo vy nás lidé dobře znáte,

Tak řekněte každá, co mi dáte

Za mé ochotné uznání.“ –

Juno praví: „Suď jen, jak se sluší,

Dám ti slávu, velkou moc a zlato,

Smrt ti dlouho život neporuší.“

Odpověděl Paris na to:

„To já za tak velké nepokládám,

Šťastnějším já býti žádám.

Ty nabízíš pozlacenou bídu

Bez srdečného poklidu.“ –

Modrooká Pallas se usměje,

Pravíc: „Pěkněj tebe já oblažím,

Učeností ducha ti ovlažím,

Poklad vědecký se ti odkreje,

Naučím tě znáti všechné moci,

V spánku, nerozdílu a rozboji,

A zas ve časovém spoji;

Poznáš právo dne i noci,

V tobě, jak v zrcadlu bude svět,

Jádro, rostlina a květ.“ –

Paris na to odpověděl:

„Rád bych na tu tajnou dílnu hleděl,

Však snad ani všickni zraky

Neproniknou skrz ty mraky,

Co zakrývaj’ boží ruku.

Vejde malý ve mne se podílek,

Světlo narostává ze světýlek

A nemnoho dává praděd vnuku.

Duch sic směrná pravdy nádoba,

Ale ouzká pro ni osoba.

Člověk potud jen se něčím blaží,

Pokud po tom samovolně baží.

Nenechá se v ducha též nic vhodit,

On si všechno musí sám porodit,

Proto sám se také obtěžkává,

Vždy se plodě, život si přidává;

Proto duch na věky žije,

Jestli sám se nezabije.“ –

Takto Paris té bohyni pravil.

Musí to být něco učeného,

Ale přece něco v tom moudrého –

Aspoň se tím Pallady byl zbavil.

Pak se ku třetí postavil.

Ta lichotně tvář mu hladí,

Pravíc: „Krásnou ženku mít po boku,

Schopné dítky rok po roku,

Jimiž věrnost mu přibývá –

Obyčejně mužské srdce chtívá.

Nač svůj život boháč plouží

A nač učenost měsíčná svítí,

Zdali srdce neroznítí,

Nedá, po čem vaše bytnost touží?

Místo blažit, jen vás souží.

Jestli zlaté jabko já dostanu,

Vyberu ti ženu nebo pannu,

Která tobě ve všem všude

Doplnění duše bude.“ –

Paris jabko Venuši přisoudil,

Tím si poklad nejvyšší vyloudil,

Řeckou královskou Helenu,

Nejpěknější starých časů ženu. –

A to všechno na hřebeně bylo,

A ne jináč, než jak kdyby žilo.

Přec divnější bylo vám zrcadlo,

Na mou věru, celé v něm divadlo,

Co se na kolik mil kolem dělo,

Svůj obrázek ve zrcadle mělo. –

Kdo by se v něm rád zhlídával,

Pokaždé by krásnějším se stával,

Ztratily by se hned s obličeje

Bradavice, neštovky, lišeje,

Nedostatky by se nasadily,

Zbytečnosti by se vyhladily. –

A na rámci, to vám bylo dřevo!

V ceně převyšuje zlato.

Staré písmo jak dává na jevo,

V ráji prý strom sroubli na to

A jest pravděpodobné nadání,

Že to onen samý strom poznání,

Ze kterého Adam jabko zkusil

A pak za to nádeničit musil.

Pán Bůh jak ráj kasiroval,

Andělům to dříví pasiroval,

Gabriel pak držel licitaci

A svůj podíl prodal v špatné láci.

Jistě Gabriel se tajně mrzí,

Jiný anděl nad tím hořce slzí,

Že to dřevo prodal právě,

Které vede ku nebeské slávě.

Ale nechť si; dřevo juž prodáno,

Krásných věcí z něho naděláno,

Ale všechny se musejí stydět

Proti těm, jichž jest na rámci vidět.

Věru, jest to vám přemilo k sluchu,

Když to někdo rozumný vykládá,

Mimo to vtipnému duchu

Ještě ledaco napadá;

Jak povídka ta o jistém pánu,

Který sobě psíka s oslem choval.

V panském býval psíček stanu,

Osel zatím tuho robotoval,

Tučná sousta psík jídával,

Onen po slámě se ohlídával.

S Ošmrdkem si každý hraje,

Můňovi pak zavždy laje,

Div že osel lítostí nepláče,

Že s ním pán i každý tak pohrdá.

Snad že ocasem vždy mrdá

A pánovi na klín skáče?

Věru, to samé to bude,

Že psa mají rádi všude –

Tak osílek v mysli své přemítá,

A radostně tento nápad vítá,

Pravě: „Že jsem byl tak hloupý,

S lichotěním vždy tak skoupý!

Teď chci dělat ještě více trochu,

Než vidívám na tom psu lenochu.“

Ráno, ještě slunce nevychází,

Pacholek ho zase k práci budí,

Že nevstával, hned mu jich nasází;

Ale on se více tím netrudí,

Myslel: „Bude poslední to rána,

Bude konec té krutosti,

Vím, jak získat si milosti

U našeho jemnostpána.“

A ten právě z domu teď vykročí,

Osel ohonem nádherně točí,

Cvalem za pánem utíká,

Skáče na něj od předu a zadu,

Lízal, jak to od psa viděl, bradu;

Zatím pánův šat a tělo

Mnoho dír a modřin mělo,

Než na ouzkostné volání

Čeleď před tím oslem jej obrání. –

Více na rámku se nenapsalo,

Co se nato s Můňou stalo,

Však se dovtípíme snadno,

Že to opakovat není radno.

Dobře tak, neb když pán oslům přeje,

S poddanými zle se děje.

Sluší se na osly, na hlupáky

Žráti slámu a bodláky,

V chlívě líhat, nebo pytle vlíkat,

V dobré chvíli třeba jíkat.

Zákaz, jinší věci chtět po světě,

Má se kyjem psáti jim po hřbetě. –

Potom ku památce věčné,

Jak má Zubík srdce vděčné

A jak dobrodiní odměňuje,

Pěkně na rámku se osvědčuje.

Víte o tom, kdo hltává,

Takovému někdy ráda prý ostává

Zpříčená kost v měkkém chřtánu.

Tak se stalo též střídmému pánu.

Arci, velká bolest být to musí,

Blaze tomu, kdo jí nezakusí.

Sotva bolestí tu Zubík štěkal,

Tak mu zavždy krk otěkal.

Být to mělo k žalosti a smíchu,

Jak prý sebou házel, kroutil,

Zapomněl svou obyčejnou pýchu,

Bohabojně se zkormoutil.

Rozesílal na vše strany,

By vynašli lékaře a líky;

Kdo podá mu prostředek ochrany,

Tomu připovídá notné díky. –

Ale protože je Zubík všude známý,

Žádného tak lehko neomámí,

Žádný se s ním neostouzí.

Jenom doktor čáp se pohnout nechal,

Ustrnuv se nad náramnou nouzí,

Ku pomoci vlku spěchal.

Dlouhým zobákem do krku sáhnul,

(Dlouhý zobák pan doktor nosívá,

Na vysokých nohách též chodívá)

Trapnou kost vytáhnul.

„Ouve! ouve!“ vlk bolestí brečí,

„Ne doktor, jen kat tak léčí.

Bolest mou já dávám ti za vinu,

Jen dnes a jen tobě to prominu.“

Nač pan doktor čáp mu pravil:

„Tak to bývá: bolest vždy se vadí,

Láska mazlí se a hladí;

Ale nechť, bolestí jsem vás zbavil,

Tím jsme skončili povinnost naši,

Pane z vlku, vyplňte i vaši,

To jest, račte práci mně zaplatit!“

Tuť hněvivě Zubík sebou trhnul:

„Aj, nastojte, jak se svět převrhnul!

Zdali třeštíš, nevděčníku?

Neměl jsem tvou hlavu na jazyku?

Kdybych byl jen škraně stisknul,

Nebyl bys juž více pisknul;

Ale já ti v ničem neublížil.

Věru, myslel jsem, že zhynu,

Jakou bolestí tys mě obtížil,

Ale já odpustil tobě vinu.“

A to mluvě tak se zubil,

Že pan doktor neotálal,

Ale bez odmluvy dále cválal

Strachem, by ho šelma nezahubil. –

Tak to všechno kol zrcadla stálo,

Však co zpaměti vím, to je málo. –

Mnoho jinších tamo malováno,

Vyryto, neb rejsováno.

Aj, já věděl takých divů cenu,

Kdo předzvídal takovouto změnu?

Ach, toť arci lépe by to bylo,

Kdyby se to ještě u mne krylo.

Moji chlapci jak plakali,

Když se zrcadlo jim bralo,

Pěkně se jim před ním hralo;

Směšně si před ním skákali,

By viděli, jak se jim odzadu

Ocas, liščí krása, chlupatí,

Odpředu by svou viděli bradu,

Jak se ku čtveráctví špičatí,

Sem tam skákajíce se dívali,

Sami na sebe se usmívali.

Arci, kdybych byl předvídal,

Co si přítel Brebera zamane,

Byl bych já to lépe hlídal,

Ale pozdě lítost nám nastane.

Ale vražda žádná se neskreje,

Ať se ještě tajněj děje;

Tím i doufám, že se poklad zjeví;

K divu, zda to nikdo tu juž neví. –

Potom, najmilostivější králi,

Také jiné věci tamo stály

Stranu pana otce, to Vašeho,

Juž nanejvejš blahoslaveného,

A pak stranu mého umrlého. –

Váš pan otec zmálomocnět ráčil,

Sotva že jen oudy vláčil,

A jak bývá to u krále,

Hned se mnoho lékařů tu radí,

Dohromady učeně se svadí;

Tím vším milostpán pak měl na mále.

Tu mu dobrý přítel pak pošeptal,

By se starého Kulíška zeptal,

Ten prý z vody dobře hádá,

Psinu, strhnutí a jiné hojí,

K tomu hořkých laňkvar nenastrojí,

Ani velké posty neukládá.

Vám to arci vypadlo z paměti,

Byl jste ještě pacholátko malé,

Arci, dost čiperné juž a dbalé,

Ale přece jako jsou jen děti;

V dětinství se jen pohrává,

Na jinším se malý podíl brává.

Hned tu poslali pro otce mého;

Lékaři sic bránili se tomu,

Nebo, kdo má rozum na diplomu,

Nepříznivec vtipu mozkového.

Ale ať řekli, co řekli, soci,

Jak byl uslyšel, že král pán leží,

Bez oddechu otec hned tam běží,

Aby přispěl ku pomoci.

Přijda učeně se hned ho táže,

Jak spal a jak stolice vyhlíží,

Jestli ho nic na prsou netíží;

Prosí, ať se jazyk mu okáže,

Na nejvyšší puls pak chmatá.

Vrtí hlavou, čelo krabí,

Pravě: „Zle je, žaludek je slabý,

Hlavatka, dna střevní, žíla zlatá

Na nejvyšší život juž zasahá. –

Hm, však vím přec lík, co to přemahá,

Za hodinku se nám uzdravíte,

Jak jen vlčí teplou žluč strávíte;

Vlčí játra a žluč sedmiletá

Každý neduh zlý vymetá;

Ale pravím teplou a jen s chutí,

Bude vlku to ku velké chvále,

Když své játra dá za krále.“ –

Ale starý Zubík se zarmoutí,

Jak se k němu král obrátil,

Pravě: „Pane vlku, my vás známe,

Že na vás věrného slouhu máme,

Nechcete, by život můj se zkrátil.

V jinších chvílách vždy jste přisahali,

Jak by všichni život za nás dali;

Proto žádám v královské milosti

Od vás žluč z poddanské povinnosti.

Jiní, by mně zdraví nahradili,

Srdce i s duší by nasadili,

Osudem však jim to není dáno.“

Všechna zvěř volala: „Ano, ano.“

Ale starý Zubík se vymlouvá,

Že prý játra mu zlý puch nadouvá,

Stářím také že juž vadnou;

Když se žluč jen sedmiletá hodí,

Strach, ať starší neuškodí,

Ano, žluč že nemá dávno žádnou.

Pravil otec můj: „Však uvidíme!

Pán se z povinnosti jen vytáčí,

Pane králi, co tu učiníme?“

Milostpán hned kázat ráčí,

Ať se s vlkem v kuchyni nakládá,

Jak to moudrý Kulíšek si žádá.

Odporovat Zubík si netroufal,

Tak se v krátku jater zbavil.

Dobré byly, jako otec doufal,

Král je spolknuv hnedky se uzdravil.

Byla nato radost hned u dvora,

Otce mého pozval král do sněmu,

Veřejně on poděkoval jemu,

Učinil jej hnedky za doktora;

Všichni mu museli vykat,

Nesměl mu jináče žádný říkat,

Než pan doktor z Kulíškova.

Jiná byla odměna otcova:

Zlatý prsten dostal na pařátek

A na hlavu červený kvadrátek,

Na krk ale krásný pásek

A mašličku na ocásek. –

My jsme tam s nebožkou matkou stáli,

Všechno se nám hnedky klaní;

Pak nás představili panu králi

A z mé matky velká paní. –

Lehko zdvořilost a vše poznala,

Jak se díti má na panském domě;

Nejraděj však přec v soukromě

S mašličkou si otcovou zahrála.

Tak můj rod dřív žil ve slávě –

U mne všechno obráceno právě.

Arci, kdo rád platí staré dluhy,

Všimne zastaralé si zásluhy,

Kdo teď chová starou víru

A kdo dobrý medle žije v míru?

Ale šelmy, ty se vypínají,

Protože podporu všude mají. –

Ku příkladu, jak si Zubík fouká,

Na jiného jak na špínu kouká

A jak by jinému co vykroužil!

V čem pak ale trůnu kdy posloužil?

Vždyť pak ani otec nechtěl dáti,

Čím měl milostivý král okřáti.

Ale ať sto vlků se pobije,

Když jen milostivý král váš žije;

Ano, celý špatný rod ať zhyne,

Když dům královský jen nepomine.“ –

„Aj, Kulíšku,“ král odpoví,

„Dlouho ti mé ucho hoví,

Tys podotknul věci všelijaké,

Co tvůj otec dobrého učinil,

Cos ty tropil, o tom ses nezmínil;

Pověz tvoje kousky také!“

Nač Kulíšek jazýček rozvázal,

Pravě: „Najmilostivější pane!

Jistě že se chloubou to nestane,

Když povím, co Vám jsem proukázal.

Pouhá povinnost žádá, za krále

Bychom pracovali neustále;

Nač se chlubí, kdo činí, co může?

Vaše moje jmění, kost a kůže.

Ale že jste ráčil o mně pochybovat,

Chci mé skutky zkrátka opakovat:

Se Zubíkem jednou jsme lovili

A tenkrát nám lovčí štěstí přálo;

Arci, notně jsme se uhonili,

Ale k posledu to za to stálo:

Uchytli jsme potoulané prase,

Při špeku a při jadrném mase,

Že sama památka špekem voní

A k těm bratrům srdce naše kloní.

Víte, jak to prase má ve zvyku,

Když se kolí, že se dá do křiku;

My hledíme, by se utišilo,

By nás tím povykem nezradilo.

Aj, tu Vaše Milost se přiblíží,

Takto na nás promluvit se sníží:

„Aj, tu hoši dobře se bavíte,

Dobře se vám dnesky podařilo,

Vepře celého však nestrávíte;

Škoda, kdyby se co promařilo.

Přepusťte mi as dva díly,

Přijde též má paní sem za chvíli.“

Zubík mumlá zlostí, brousí zuby,

Nerozuměl jsem, co tajně chřípí,

Však, co bylo, se dovtípí,

Kdo ví, co vychází z jeho huby.

Já řku: „Co o dílku nám mluvíte?

My si za náramnou čest to kladem,

Když si milostivě celé sníte.

Ach, kýž smíme za Vás umřít hladem!“

Pak jste ráčil Zubíka pobídnout,

Aby dělil svědomitě prase;

Tím se potěšil vlk zase,

Doufal hezkou částku si vyhlídnout.

Pak nás takto chlap podělil:

Jednu čtvrtku Vám dát se osmělil,

Zadní půlku pro sebe odstraní,

Pro mne ale nezbývalo více

Nežli střeva jen a plíce.

Vlk se na Vás neohlíže,

Na své půlce jako vzteklý hrýže,

Ale já bolestně na Vás viděl,

Že to pro Váš zoubek málo,

Sotva že to za mazání stálo.

Já za vlčí hrubost jsem se styděl.

Vy však, pane, nápadem výborným

Učinil jste Zubíka pokorným;

Vy jste totiž praštil jej za uši,

To nanejvýš vlastní rukou,

Že se ranou troup ohluší,

Všechny pulsy v zmatku tlukou,

Lebka šelmovská krvácí.

Pohladěná šelma pryč utíká,

Jako stará babka si naříká.

Vy však pozůstalost jste si vzal,

Kousek také milostpaní dal.

Mně jste trošku dovolil odběhnout,

Sám jste ráčil si na trávu lehnout.

Já tu honem Zubíka vyhledám,

Mluvím do něj a dřív pokoj nedám,

Až mi Vás odprosit připoví,

Napřed pro Vás něco uloví.

To se příliš mu odporné zdálo,

On má, věru, víc než českou hlavu!

Na tisíce moudrých slov to stálo,

Nežli jsem byl z politiky v stavu

Dokázat mu, že od zeměpána

Bolet nesmí žádná rána.

Potom jsme šli na čekanou.

Vidíme, jak tu se stádo pase,

Líbilo se tam hovězí chase;

Čtyrměsíční býček jen soukromý

Hrdě odstranil se mezi stromy;

Arci, na náš mlýn to byla voda,

Ale samo v sobě bylo býčka škoda.

Já si ale pomyslel u sebe:

„Blaze tobě, sám král stráví tebe,

Bude něco podle chuti míti.“

Potom jsem Vás prosil poníženě

V svém a Zubíkově jméně,

Byste ráčil od nás dárek vzíti,

Že to důkaz mé věrnosti stálé;

Vy jste přijal mé pozvání,

Řek’ jste něco mi ku chvále,

Též bych dělil podle mého zdání.

Tu mě hned napadlo ono ssele

A pravidlo: Kdo tak jako Zubík dělí,

Dlouhý čas svou nezdvořilost želí.

Protož zdvořilej rozdělím tele.

Pak jsem pravil: „Milostivý pane!

V pravdě-li rád taká sousta jíte,

Jednu celou půlku si zažíte,

Druhá půlka královně ostane,

Co se ale vnitřku skrývá,

Mohou páni princi sešupati;

Já chci jenom nožky sekřupati,

Zubík nejraděj však lebku mívá.“

Líbilo se Vám to velmi,

Udál jste mě krajíčem dědičným.

Ale brzo rypákem krtičným

Podryly mou slávu šelmy.

Zasloužilá duše teskne,

Ale zrádcův jméno, to se leskne;

Já však žádám zákonnou obranu.

Kdo má něco na mne k žalování,

Ať se před oči mi sem postaví,

Každé slovo osvědčí, co praví,

Vyzradí se na cti utrhání!

Jako pírka všech žaloby sfouknu,

Jejich marné důvody převrátím,

Pak se ale na ně zas obrátím,

Na jich život zkoumavě se kouknu.“

Tak Kulíšek mluvě na svou stranu

Zvířat větší část převrací,

Pochybnosti všem výborně kácí,

Se všech stran že slibují obranu.

Ano, krále samého omámil,

Zvláště pěkné pokladův popsání

K víře na Kulíška ho dohání,

Tak že Jeho Milost všem oznámil:

„Slyšte všichni, kterých se to týká,

Na Kulíška ledakdo cos žvýká,

Když však Milost Má ku soudu sedá,

Žádný víc se slyšet nedá.

Podezřelý byl, však je nevinný,

Aspoň není tak zločinný,

Jak se na začátku podobalo

A s mnohých stran žalovalo.

Ano, když se něčí život soudí,

Dobře, když se budoucnost pováží,

Snad kdo v přítomnosti bloudí,

O velké se pozděj vynasnaží.

Vězte, Kulíšek chtěl mému domu

Poslat poklady a s nimi slávu,

Arci, že nepřišlo k tomu,

Buď přičteno osudnímu právu.

Vím však, že si pokoje nedá,

Až zas ty poklady vyhledá.

Proto ti, Kulíšku, věrný slouho,

Dovoluju, bys po celém kraji

Tak se potuloval dlouho,

Až se dovíš, kde se poklad tají.

Jenom vlídně se všemi nakládej!

Dobré slovo srdce nám otvírá,

Pěkné prosbě nerad kdo odpírá;

Jinou pomoc ode mne požádej.“ –

Kulíšek potěšen chtěl děkovat,

Milostivý pazour pocelovat;

Zubík náramnou zlost cítě,

Očima jak bazilišek svítě,

Ze svých přátel spolku vyšel,

By odmlouval takému podvodu.

Ale král je oba nevyslyšel;

Nebo juž byl právě na odchodu,

Protože se poledne juž zvoní,

A ta nejpilnější vláda

Odpočne si tenkrát ráda,

Když hotový oběd jí zavoní.

Jen to řekl: „Dítky mé a sluhy,

Nechme si to dále na podruhy!“