X. Zpěv.

Let sedm ourodných počalo se již, tenť jest rok první.

Ouroda tak hojná jest, že steré klas vydá zrní.

Pyšně Ejiptčané se táží: „Kam dáme tu plodnost?

Přistavovat stodoly snad musýme, neb stavěti nové!“

Víno, zelí, ovoce v hojnosti všeho tak roste;

Až sy lidé stěžují, plodnost kam všecku tu složí:

„Postačit kdo bude moct, sklídit vše? kam to jen dáme?

O, napotíme se dost, neodbydem žně letos snadně!

Ta drubeř, dobytek jak hojně se rozmáhá, rodí!

Snad také chlívů budem y stájí přistavovat musyt?

Hle, hle, co těch jen kuřat najednou z pece vylézá!

Po tisýcých lezou, jak mravency, když z hnízda se rojí!

Jindy co pošeredí se kuřátek, letos ani jedno;

Ještě škořépku nese na sobě, již žere tak chutně!

To bude rok šťastný! co dělat tím vším jenom zbožím?“

Však nejenom rok ten, y celých sedm let bylo hojných;

Neb skrze všech sedm let tak hojně se rozlila řeka,

Že také obvlažila povýšené stráně a pahrbky.

Jindy byly zprahlé od slunce, ba spálené vždycky.

Drn celý vypálený nehodil se ni k pastvě dobytku;

Teď ale napojila tak hojně celou řeka zemi,

Bujně že zelenají trávou se y zvejšené stráně;

Hoď sy do nich co chceš, vše roste tu bujně a čerstvě.

Tak veliké nebylo pamětníka ourody v zemi.

Hospodář nejstarší ruce spínal, když spatřil tu plodnost.

Ledva že Nýl opadl, vyjede hned Jozeff do krajů.

S potěšením zhlíží bujnost této ourody první.

Farao však napřed – neb chtěl, aby Jozeff byl ctěný –

Po krajinách prohlasyt nechal, jak býti má vážen.

Jakby tudy sám král přítomen byl, tak ať jest uctěn,

Sláva, která přísluší na krále, ta ať se mu vzdává.

„Cokoli“ Farao dí, „nařídí vám Jozeff, to čiňte!

Vůle to králova jest, ať stane se po celé zemi!

Každý ho poslouchej, jakéhokoli stavu a rodu!

Kdoby se v čem protivil, neb neposlechl: přijde o hlavu!“

Jozeff projíždí kraje y města, y vesnice všecky.

Sám se diví plodnosti této a ourodě hojné.

K prospěchu co kde vidí, to všudy přikáže moudře,

Jaktěby vždy při roli býval, tak dobře vše řídí.

Po městech a po vsech ouředníky ustanovuje;

Bedliví, napomíná, by byli při ourodě hojné,

Aby dohlíželi líp, osadu každému vykáže.

Ač bude hojný rok ten, předc vším velí hospodařiti,

Do stodol královských díl pátý svážeti káže

Ourody vší, zelenin, ovoce, co hodí se k požitku;

Ať se nic neplejtvá, klas každý ať sváže se pilně.

Však nalezá pro ourodu tu stodoly malé velmi:

Hned nové rozkazuje stavět, y špejchary zvětšit.

Vše vykoná se brzy, rozkaz neb sy Jozeffův váží;

Zvlášť zachovat se jemu hledějí ouřednícy snažně.

Práce plné ruce jest – vše míhá se od stavitelů.

Tu se již vyšlapuje, tam kvasý se hlína na cyhly;

Tudy jsou již hotové, suší se již tamto na sluncy;

Láme se neb kámen y skály granýtové tvrdé.

Voda kde stavitelům jest vzdálená, studně kopají,

Kde pak nedostatek jest dříví, to kácý se v horách,

Snadně se sem doveze, těžká s ním práce nebývá;

Neb se po Nýlu plaví na místo až, kde jest ho třeba.

Každý tu pracuje rád, za malý jen dosti penížek;

Práce tak od ruky jde, podívání že na ně radostné!

Vládaři neb zachovat se chce z ouředníků každý.

Jozeff pak, když projede kraje a zpátky se vracý,

Všecko vidí hotové, podiví pilnosti se jejich.

Neb stodoly již celé, y sejpky již spatřuje státi;

Představené chválí, spěchá dát králi tu zprávu.

Farao však od jiných, co děje se, již uslyšel, v krajích,

Tím víc Jozeffovi jest milostiv, a více mu přeje;

Jozeffa spasytelem svým nazve a země Ejiptské.

Poznovu nařízuje, vládaři aby každý se klaněl,

Každý by znal, jak ho ctí, jej obdaří statkem a domem,

Káže, by šťastný ten den, když Jozeffa poznal, byl svátkem.

Jak ale se stává, v hojnosti když všeho jest všudy,

Že také se plejtvá a nestřídmě se vším se zacházý;

Každý jen vyražení sy hledí, vesele neb sy vejská,

Žádný sy nevzpomene na kola, jak přísloví, zadní!

Vše vesele jen žije, každý rozpustile hejří;

Dost se vyházý peněz, a hosté se častují stkvostně:

Jindy kde byl mezulán, v hedvábí se každý obláčí,

Šátka byť krumplovaná zlatem byla, ještě jest špatná!

S těmi pak penězy kam? je utratit nikterak nelze!

Nechtělo byť se y jíst, předc mnohé se předloží kvasy:

Tak se v Ejiptě také ourodná dálo ta léta;

Žádný nevzpoměl na to, že bude po všem všudy veta!

Byť byla dost dlouhá, se říkává, dost y radostná,

Předc konec každičká někdy svůj vezme písnička!

Ač rozhlášeno jest, hladových že let sedm přijde;

Však proto žádný sy z nich šedivou nenechal bradu růsti.

Ač patrně viděli, jak Jozeff pilně shromáždí,

Jak stodoly královské plní se, a sejpky se množí:

Předc pro sebe žádný neušetřil ni jednoho zrnka;

O nic se nestarali, vesele jen pili a hráli,

Marnili, hejřili tak, po sobě prý vínem až lili.

Toť byli, kdosy praví, nesmyslní, zpozdilí lidé!

Ač třebas sám na sobě marnosti té má živý příklad.

Staré to přísloví jest: Nic na světě není nového!

Jak lidé vždycky byli, posavad tak zhejralé poznáš.

Kdybys jen let několik poněkud ohlídnul se zpátky,

Též, uvidělbys, u nás že samé jen bývaly svátky.

Když bylo vše dosyta, y peněz když bývalo dosti,

Ač byly – jak víte – papírové – však co je z toho?

Na stranu házely se, kdo co popadl, pětky, desýtky!

Nestačila čiperná šenkýřka dosti nalívat.

Hleďte, to pítky byly! veselé toť bývaly časy!

Až se desýtkami též y fajfky zapalovaly!

Vem sy hadry sám čert! jste říkávali, hrdě se smáli.

Za starodávna také se hrávalo, však jen o halíř;

Teď ale býti musý těch hadrů vždy plný talíř!

Ty Žide! více nepal nám z bramborů (zemčat) kořalku!

Zdaleka nám již smrdí – tu nechť lidé sprostí jen pijí!

Nám slivovicy nalej! – ba posléz ni chtěli tu píti;

Cukrovaný francouzský liquer jim dobře jen chutnal.

Však co ti páni pijí, také nám toho brunče nalejte!

Směšně nazývali tak nám známé z Angličan půnče.

Kafé již nevařejí v zelených zrnkách, jako jindy;

Že umějí ho pražit, zvíš z vůně – však z hrncu ho pijí.

Co prý koflíček ten, nechají ať ten sy jen páni!

S tímli se kdo nasytí? my mít plné dčbány musýme!

Ženky a dcerušky pak jejich za sedlky nepoznáš.

Z daleka hedvábím šustí, jako ňáká slečinka.

Šátek turecký nosý, na něm celé stromy, ba lesy!

Vlasy v rulík nepletou, nechají do očí sy je růsti.

Víc nenosý jehličky – hřeben! ten prý v zymě hřeje!

Jindy je pentličky krášlívaly, neb jenom kvítek;

Teď hřeben opanoval, každá chce býti kohoutem;

Nastudit se nebojí – bolí ji jen často hlavička,

Na zuby dost stejská, ve uších pšká – předc hřeben nosý.

Za mezulán se stydí, nosyti víc děvka ho nechce;

Červené střevíčky musý mít, a hezky lehoučké;

Neb v takových – jednou je měla jenom v hospodě ondy –

Hezky se prý skáče – to neškodí – nechť sy je po nich!

Hergoš, filoše také, ba jakésy divné vapeury –

(Jest prý pára to jen), jak neznámá to jsou jména Čechům!

Každá nosyt teď musý, neb prý paní Móda to velí!

„Pravdu mluví, kdo to psal!“ šklebivě ženě muž se usmívá,

„Kdoby nabral se na vás, v domácým jen choďte vy leně!“

„„Ty se, mužíčku, nesměj! já mám také řícy ti mnoho.

Zdaž nevystoupil jsy ty y také? Jsy sprostý sedláček?

Začnuli zpívat ti já svůj lístek, oč hnedle umlkneš!

Kdy pak jsy manžestrové, jelení neb spodky nosýval?

Kdy boty voskované jsy nosyl z měkkoučké kůžičky?

V haleně dřív jsy chodil, a kabát ti jen háček zapínal;

Knoflíky blýskáš teď, jako ňáký písař neb žáček;

V plášť zaobalíš se jak pán, s kapucýnským dlouhým okolkem;

Pyšně sy vykračuješ, nemohu ani sama tě poznat!

A na klobouku? – co ten má znamenat třapeček zlatý?

Mlč a utichni raděj’– ty nejsy již pouhý sedláček!

Mlč! – co mně zas připadá““ ó ženka má nápady dobré!

„„O, já ti mnoho vyčíst mohu, však raději skrátím:

Uzdu a caňk mosazý kované nemášli jak páni?

Dřív jsy provázek jen měl, z konopí jen sprosté prostranky,

Teď řemeny samé máš, postříbřené y ty chomouty;

Všecko by lesklo se ti, y přesky necháš sy postříbřit;

Pak sy v kočárku sedíš, jezdíš velicý jako páni!

Hm! toho já ti přeji, předc někdy mě, svou paní svezeš!““

„Hle! jak to nepřeje nám! ten ňákým je pánem!“

Řícy sedláka slyším, „jak na nás svým sy vylezl krámem!“

O, přeji, přálbych y též, trvaly by déle ty časy.

Všeho kde jest hojnost, každému tu žíti jest dobře;

Kde je lid mohovitý, tu pán země jest také šťastný:

Lid peníze poskytne a dá rád vše, co požádá.

Chtěl jsem jen připomenout, že nemá v hojnosti se mrhat;

Neb se říká, po nečase že čas obyčejně přicházý,

Tak zas po čase nečas přijde! proto má se ušetřit.

Teď naříkáte sobě, platiti když čím není daně,

Když není též co prodat – vypůjčit nemůžeš halíř na ně.

Tak y v Ejiptě bylo! Mrhalo v čas dobrý se zlato!

Přijde že čas hladový, na to, hleďte! nižádný nevzpoměl.

Jozeff byl moudřejší, shromážděl on, když byla hojnost,

Od hladu zem chránil, zachoval při živobytí mnohé.

Však teď již přikvapila hladová ta, truchlivá léta.

Svízel jak jest veliká, budeš mnít, že jest konec světa.

Nýl nenalívá se víc, ani své řeka břehy přestoupí.

Každý lomí rukama: „Ach, zle bude!“ každý sy vzdychá.

Neb – jak víte to snad – neprší že nikdý v Ejiptě;

Závlaží na celý rok zemi Nýl – tak bejvalo jindy:

Teď ale nenapitá zem, žížnivá, ba celá zprahlá.

Na ní hodíšli zrno, zprahne, neb vřelá je horkem.

Všecko uvadne tu hned, semeno jak hodilbys na skálu.

Teď s rukama sepiatýma chodil po poli trudně každý.

Trávníky vypálené, ba shořené drnky se zdají;

Kůzle se nenapase, neb spáleny jsou y ty trnky.

Kráva y vůl tak hladem tu bučí, usedá až ti srdce.

Kam se děla tučnost? Ach, apise! pojde tvé božství!

Štěpy pak a stromoví, na to jest až bída pohlednout –

Spálené rudy, že spatře je, poznovu vzdechneš.

Nic se tu nezelená, vidět jest jenom stromy bez listí,

Housenek chůmáče uzříš, až srdce zabolí.

Každý sy povzdechuje – ó budou přesmutné časy!

Ten volá k apisovi – se sebe jiný zas trhá vlasy.

Druhý hned rok hladový Ejipt již tu bídu pocejtil.

Jísti neb co nebylo, a žravý hlad povstal již v lidu.

Od hladu lid zmořený běží před královský palác,

K králi vyhladlý volá o pomoc, se v prachu vinoucý:

„Králi, milostivý buď! Ustrň se nad námi milostně!

Zhyneme všickni hladem – ustrň se, a dej chleba brzy!“

„„Jděte jen k Jozeffovi““ dí král, „„on z bídy vytrhne!

Vše, co přikáže on vám, to čiňte, on před hladem zchrání!““

Ještě na tom jsou hůř, mezujícý s Ejiptem.

Bída tady hrozná – zde dokonce ničeho neroste,

Taktě vyprahlé je vše, nenalezne tu kuře zrnička.

Neb celý rok neprší, nebesa ni déšť vydat chtějí;

Všecko zahoří tudy, drn spálen jest. Ještě pak hůře,

Jedovatá že napadala rez na místo rosyčky,

Jest tu od ní popáleno vše stromoví, y ta půda.

Bídu činí větší, že vyschly všecky čisterny,

Y potoky, prameny, nejhlubčí y také studně.

Každý tudy naříká, a jako otrávený chodí;

Střeva neb hlad zžírá, vnitřnosti od žízně pak prahnou;

Každý potáceje se, k nebesům svých spíná teď rukou;

K ním volat neb nemůže, neb usta ni obvlaží slina.

Mdlé děti, též y ženy volají: „Ach, dejte nám chleba!“

Uslyšíš též naříkat muže, jak je hlad krutý svírá.

Žrát dobytek nemaje, ni píti, žalostně jen bučí,

A nenalezna potok, žízní až truchlivě kručí.

Jde do země shrbený člověk y ovce y kráva;

Žádá se jen nasytit, nechť mláto je, pléva, neb tráva.

Kdes prý ostrůvek jest, položen však na kterém moři

Dozvědět jsem se nemohl; ač o něm zprávy bych došel,

Dost jsem se dotazoval, některou y pohádku přečetl.

Však musý předc kdesy být, neb plavcy dobře ho znají;

Zdaleka se vyhnou, nos zacpou a krutě klejí.

Trudný jak kostnice jest, uvidíš tam nahé jen skály;

Z daleka mrtvina čpí, puch smradlavý z něho se valí.

Jeskyně jsou v skálách škaredé a trudné až hrůza.

Hlad krutý, Mor, Mořena – potvorná ta lůza tam bydlí.

Vyzvali pohromadě, podívat se na zemi pevnou;

Neb se usnesli smrtit všecko, co na světě žije.

Nejdřív Hlad vyjede, tak vyzáblý a černonažloutlý,

Smíš jenom spatřiti ho, hned myslíš, že tebe zhltí.

Vůz pak jeho drnčavý hltavé dvě vlčice táhnou,

Vše zubami hryží, na lidi také své zuby šklebí;

Chlamstají mrtvoly až, a jejich pán hryže y hnáty:

Předc nasycen nemůž býti, zubami hladem klapá.

Za Hladem hned jede Mor, černý a spuchlý jak žába,

Na pravicy Mořena mu sedí, ta kostlivá baba.

Vůz pak jejich ze samých kostí a hnátů je složen;

Táhnou, jedovatí, ho, jak dracy, dvě potvory líté.

Z daleka smradlavý puch kouří se a smrtně zapáchá,

Míl na kolik nakazý povětří, kamkoli vtrhne.

Mor nebo nadmouchlý ze sebe jed jízlivý dmýchá,

Kdykoli svou zpuchlou nadme tvář, z měchu jak fouká;

Až se nebe smouší, svým nadchne povětří tak puchem.

Čpí tak smrtedlně ten jed, nemohou že dýchati plíce.

Na dvadcet v vůkolí mil, kudy on jede, ten jed zapáchá.

Lid hyne y dobytek, ba od puchu slunce až bledne.

Od Moru kdo nepadl, Mořena hned kuši natáhne,

Setne buď znak mu kosou – a tak všecko pohltne.

Teď se až do Chánan vše smrtícý spřež tato spustí;

Oudolí, stráň projede – stojejí vsy, města hned pusté.

Pastvíšťata plné uvidíš tudy ležeti mrtvin.

Však po této zemi zpřež musyla tato spěšně jen běžet.

Zdá se, že bloudila snad, osudem byla zmatena ňákým;

Snad nebo nesměla se v Sychemské oudolí vloudit

Mořena, smrtedlný ani Mor zde jed nevypustil.

Zdažli měl pro Jákoba takový vzhled? – ba to nevěřím!

Však proto dost tu hladu, bylo dost také bídy a nouze;

Žízní, hladem také zde bečely dost ovce y krávy.

Když ale v Jákobovu y domě se ozval hlad krutý,

(Zastavit ten prý se směl a prolézt zem celou Chananejskou),

Když ten vychrtlý nehost y do stánu se Jákoba pozval,

Když také vyžral tam vše, nenechav jim k trávení čeho;

Nouze a hlad také tam když se ozvaly v stádu y v lidu,

Když hladové již děti počaly volat: Dejte nám chleba!

Stejskali též y staří: Ach, hlad krutý svírá nám střeva!

Sám když Jákub starý moří se, hladem sotva že chodí;

Předce se krutější stane hlad, ač dosti se spoří:

Své povolává syny, řka: „O, jaké nastaly časy!

Vstávají ouzkostí mně vlasy, kam jen se ohlídnu!

Aj, chleba více není! již maličtí křičejí hladem!

Dále pak vždy bude hůř, neb role posud ležejí ladem;

Ni se kde okazuje jaká naděje – ještě víc hrozý

Hlad krutý; neb nebesa vydat nehodlají déště.

Dél’ budeli to trvat, zahynem my všickni tu hladem!

Líto mi těch dětí jest, do hrobu že je brzy vnesem!

Vy jen chodíte sem tam, nouzy nedbáte pomocy!

Ejhle! slyšel jsem, že jest obilí k dostání v Ejiptě.

Zstupte, nakupte potrav, všickni ať nezhyneme hladem.

Neb nevidíteli, jak lidé mrou zde v vůkolí našem?

Zstupte! nemeškejte, jen zanechte mně Benjamínka,

Nepřišel bych v stáří o toho také z Ráchely syna!“

Všech deset na dalekou se bratří hned cestu vydává.

Spěchavě pokračují, by brzy jenom přestala bída.