X. ZPÍVÁNO MILENCŮM.

Milenci, kteří pod můj strom jste sedli,

teď, když jste oči svoje k nebi zvedli,

nechtějte slyšet v modři té svůj hlas.

Nechtějte po nebi, by zřelo vaším zrakem

a po vašem by znalo vás.

Ni po louce, by žila vaším dechem,

ni po skále, by odvětila echem

vám vaším zvoláním a po mně ne,

bych vaši píseň pěl. Leč v proměně

své jaro žijte.

Ne ve všem sebe, ale v sobě za to

vše nalézejte – a to, celkem vzato,

je způsob, kterak žíti tisíc let.