X.

Po svatbě rozloučil se s Bethanou

zas Mistr a šel dále do světa,

a jako dříve, cestou stavěl se

ve městech, městečkách i samotách,

by věren původnímu poslání

své učení vštěpoval zástupům.

U slaných jezer zastavoval se,

do loďky vstupoval a kázával

s hladiny modré davům zvědavým,

jež na břehu se v trávě tísnily.

A jindy zase vcházel na hory,

by, usednuv na jejich vrcholy,

nadějí krásných sémě rozséval

do srdcí těch, kdož za ním chodili,

po parabollách jeho lačníce,

a rozložili se po bocích hor.

V těch davech byli starci chorobní

a ženy nemocné i mladíci

bujaří, zdraví – s touhou ve zraku

svůj život prožít oním způsobem,

o jakém Mistr mluvil, – rybáři

ve květu mužství, mladé dívčiny, –

však ani zrádný koukol nechyběl...

Kamkoli Mistr vkročil, plíživě

se za ním kradl zákonníků stín,

jimž přemnohé po chuti nebylo

z výkladů prorokových. Chytali

jej proto ve slově a otázky

mu kladli nástražné, však vyvlekl

se dosud lehce Mistr z nástrah všech

klidem svých slov, jichž váha pravdivá

mu získávala stále víc a víc

na pouti světem přátel stavů všech.

Někteří zvali jej jen prorokem,

leč přemnozí za syna božího

jej prohlašovali a tvrdili,

že Messiášem je on slíbeným...

Tak chodil Mistr z kraje do kraje

a z města do města, a dvanácte

s ním učedníků světem bloudilo – –

Z cisteren pili, v lesích spávali,

a každý rád je vítal pod střechou,

neb skromnost zdobila jich povahu.

A v Bethaně žil Lazar s chotí svou.

Jich lásky prví dnové prchali

ve štěstí obapolném. Žehnali

pak v duchu Mistrovi, že spojil je.

I bylo jim, jakoby v pohádce

svůj život žili. Mladá manželka

se Lazarovi z všeho vyznala,

co prožila, než seznala se s ním,

svůj celý život vylíčila mu

a ptala se, zdali jí odpustí,

čím zhřešila. On neodpověděl,

však vroucně políbil ji na šíji

a ruku její stiskl... Přece však

cos k úplnému, Lazar poznával,

že chybí jeho štěstí... Tajemství,

zřel, nejen sám že skrývá v duši své,

neb také jeho choť se zamýšlí

a chmura divná často přelétá

jí lepou tvář. A s hrůzou znamenal,

že Mistra jeho žena zbožňuje,

a jej že pouze proto vzala si,

že onen si tak přál... I ochladl

v své lásce Lazar, – vlny soumraku

jak mlha vepluly mu do duše,

a hrozny rozkoše zas pozbyly

pro něho vůně. Náhle ochladl

žár ohně v jeho krvi; zelené

dřív břehy jeho snů teď zčernaly,

a Lazar přemýšlel, čím nejsnáze

by Mistra před svou ženou potupil –

I vylíčil jí správně, do hrobu

že sám se zavříti dal Joabem

a Mistr že jej z mrtvých nevzkřísil,

neb nebyl mrtev, omdlel toliko...

Tím otřásl vírou v moc Mistrovu

v nitru své choti, ale zároveň

i nenávist tím její probudil

a proti sobě zášť... Když z rána pak

kdys probudil se, – ženy nenašel.

Květ lásky jejich, zmrazen předčasně,

víc nerozkvetl... Vášni smyslné

se Lazarova žena oddala

a v cizích ložích žila orgiím

jak za svobodna doma v Sicharu.

Jak staré, zdětinštělé stařenky

s bílými vlasy, zraky vpadlými

od upřímného žalu pro bratra,

po roce klečely zas před Mistrem

Marta i Marie – a prosily,

by znovu vzkřísil z hrobu Lazara,

jenž umřel žalem, když mu utekla

choť jeho v chlípnou náruč smilníků.

Však Mistr jejich přání nesplnil.

Jen slzu setřel s oka potají

a tiše děl: „Přejte mu pokoje!

Snad najde lásku ve snu posledním,

po jaké marně toužil v životě!“