X.

Po stezkách tajných hlubokým lesem

muži se plíží travou i vřesem,

houštím se derou přes padlé stromy.

Jdou ze stran různých k jednomu cíli, –

jdou mlčky, – sotva někde se zlomí

s praskotem větev. – Ticho je všudy,

večer už teplý k lesu se chýlí, –

ve výši ještě hraje svit rudý,

u země ale stíny se plazí –

a v mechu zmije. – Skrz temné houští

sekerou, nožem cestu si razí

z nejbližších vísek osmahlí muži.

Cest vyšlapaných schválně se spouští,

zřídka se známý k známému druží, –

jdou šerem sami, mlčky, – dech tají. –

Však na mýtině uprostřed lesa

se všichni sešli. – Všichni se znají

a do náruče druh druhu klesá.

Četný jich kroužek. – Z oka i z tváří

jim dneska slepá odvaha září,

rozryla čela bída jim stálá,

mozolů plny jsou jejich dlaně,

ale v nich dneska blýskají zbraně.

Zář luny, která nad lesem stála,

na ostří sekyr a nožů hrála.

Nad hlavy mužů tu a tam čněly

rezavé píky. – U prostřed davu

o pušku opřen, zvedaje hlavu

myslivec stojí, – hled jeho smělý

od muže k muži zvolna se točí,

zlověstný úsměv křiví mu ústa.

Čím více kolem dav mužů vzrůstá,

tím hrozivěji svítí mu oči.

Zdá se být vůdcem, – mlčky se k němu

obrací všichni. – On rukou kyne,

dí: „Rozhodneme! Buď konec všemu;

nezbývá ani cesty nám jiné. –

Kdo nerozhodnut, koho boj děsí,

ať mezi ženy a děti jde si!

Kdo’s mužem: za mnou! lepší smrt rychlá,

než celý život umírat nouzí.

I kůň se úzdě dané mu vzpouzí,

jen v lidských prsou odvaha stichla?

jen člověk stále otročit musí?

Už dlouho dost nás okovy dusí, –

strhněm je s ruky.– Kdo půjde se mnou?“–

„My jdeme!“ znělo ozvěnou temnou.

Zamával mladík nad hlavou zbraní,

ukázal k zámku: „Ku předu tedy!“ –

Nikdo však nohou nepohnul ani,

sám vůdce stanul, zaražen, bledý.

Ze stínů lesa dívčina štíhlá

vystoupla náhle s planoucí tváří,

v bělostném rouchu. – V měsíční záři

zdála se růsti. – Ruku svou zdvihla,

hlasitě volá: „Chopte se zbraně,

sekyr i nožů! došlo už na ně!

Novina velká z Prahy sem stihla,

o volnosť již tam boj zuří krutý.

Kéž hlavu vztýčí dnes národ celý,

rozrazí řetěz už pro něj skutý.

Kdos’ mužem, podstup zápas ten smělý,

v kom české srdce pod hrudí bije,

ku Praze za mnou!“ – Ticho je chvíli.

Tu smích se ozval jak sykot zmije.

Myslivec volá očima svítě:

„Z cesty nám ustup, bláhové dítě;

my sami dojdem ku svému cíli.

Vlasť? národ? Jdižiž! pouhá to slova,

dnes jiné touhy lid v srdci chová.

Tyranem naším věčná je bída,

ta krev nám ssaje. Cíl náš je známý!

Ustup nám z cesty, nebo pojď s námi!

Na zámku hrabě poklady hlídá,

z mozolů našich jeho je zlato,

náš horký pot jej perlami zdobí.

Vše patří jemu, nám všechno vzato,

i naděj pouhá na lepší doby. –

Na svoji bídu zapomnít chceme

a byť jen na čas a byť jen chvíli!

Čeho tu hledáš? odstup! My jdeme!“–

Divoký hlahol zavířil v lese, –

vztýčenou hlavu Jarmila chýlí.

Vírem se k předu zástupy řítí,

jim nad hlavami zbraně se třpytí –

a vír ten děsný i dívku nese. – – –

Obilní stohy před zámkem hoří,

na dvoře šumot a zmatek vzniká,

lid rozkácený ve vzteku boří

hradby a ploty, a přes ně vniká,

trýzní a váže zámecké sluhy.

Tu a tam zápas povstává tuhý,

dvéře se lámou, zní třeskot zbraně

a křik se divý rozléhá všude, –

v to děsně syčí plameny rudé. –

Až na dvůr došla Jarmila maně

a zachmuřeně pohlíží kolem

a hruď se dme jí tajeným bolem. –

Viděla, kterak zděšením bledá

hraběnka kvapem ze síně běží.

Pan hrabě za ní úkrytu hledá,

své ruce spíná a dýchá ztěží. –

Nad hlavou vzdorně mávaje zbraní

myslivec mladý kolem nich spěchal,

k nohám mu klesla zámecká paní, –

on sotva okem pohledl na ni,

zasmál se drsně, klečet ji nechal. –

Starý se hrabě velice divil,

když jemu v náruč hraběnka padla,

na prsa něžně hlavu mu kladla.

Úsměšek trpký ústa mu zkřivil.

„Objetí tomu,“ děl, „nejsem zvyklý!

S mojí se ženou vrahové spikli!“ –

Při tom se zachvěl jako by mrazem.

Jarmila skorem bez hnutí stála,

zkalené oči upřela na zem,

tvář jenom hebká hněvem jím plála.

Nechtěla vidět divokou vřavu,

která se kolem šířila všude,

nechtěla vidět plameny rudé. –

Však náhle zprudka vztýčila hlavu, –

zaslechla výkřik – a hlas ten znala.

Podivná úzkosť srdce jí jala,

za hlasem spěchá bez vůle skorem. –

Les tichý ležel za panským dvorem,

zář ohně vnikla až v jeho houští.

Břemeno těžké v náručí nesa

myslivec mih’ se na kraji lesa,

do stínů jeho kvapem se pouští.

Jaký lup sobě unáší asi?

Jarmila tuší, – sotva se mýlí.

Uzřela vzduchem vláti šat bílý

a dlouhé, zlaté spuštěné vlasy.

Helenku unes’ myslivec smělý,

vybral si poklad nad jiné skvělý.

V náručí jeho bez hnutí leží,

jak poupě něžné, urvané z keře,

však posud vábné a posud svěží.

Ve svoje štěstí bezpečně věře

mladík ji úže na ňadra vine,

cítí dech její na svojí tváři,

jejího srdce tluk slyší tichý,

divokým blahem oko mu září.

Však ona v rukou zpola mu hyne

a tlukot srdce stále se tiší,

dech sotva vane přes rety siné,

modré jí oko bolem se kalí,

po tváři proudem perly se valí.

Bez vlády ručky klesly jí dolů

a hlavu těžkou na ňadra sklání.

Jak byla slíčnou v němém svém bolu!

Přikloniv rety až k její skrání

myslivec šeptá: „Jsi přece mojí!“ –

Však náhle stanul, zachvěl se skorem. –

Na stezce před ním kněz mladý stanul,

tvář jeho rdí se a s mužným vzdorem

výš čelo zvedá připraven k boji.

Myslivec sípe s úsměškem na rtu:

„Ustoupni, hochu, stojíš mi v cestě!

Aj, ty se učíš zatínat pěstě?

Já vsadil všechno na jednu kartu

a všechno vyhrál. – Chceš mi lup vzíti?

Nevydám věru kořisť svou levně!“ –

A v ruce jeho již ocel svítí.

„Ustoupni!“ – – „Nikdy!“ abbé dí pevně.

V tom lupič nůž mu do prsou stopil.

Kněz padl k zemi. Proud krve vřelé

z ňader mu vytrysk’, dívčin šat skropil.

Zmíraje povzdech nepustil se rtů,

však dívka vzdychla z duše své celé.

A lupič mladý prohodil v žertu:

„Jak že to bylo? Ne v ryku boje,

ne silou paží, jen ducha bleskem

srazíte s rukou okovy svoje,

vzdělanosť jenom buď vaší zbraní.

Neřestí ocel v lidské je dlani! –

Tak vždy jsi mluvil s nábožným steskem.

Ocelí břitkou, svých paží silou

otvírám cestu k svému si blahu.

Unáším sobě dívčinu milou,

o které možná tys někdy sníval!“ –

V tom vedle něho zavznělo: „Vrahu!“ –

Ze mdloby snad jen Helena vzdychla?

Myslivec marně nepokoj skrýval,

posměšná slova na rtu mu stichla.

Zaťal jen zuby, zachmuřil čelo,

kořisť svou tiskne úžeji k sobě

a rychlým krokem přes mrtvé tělo

do hlubin lesa dále se pouští.

V lese klid němý jako by v hrobě,

sotva že někde zašumí houští,

či zašelestí dravcova křídla.

Sem nedoletá ryk divé vřavy,

ni rudá záře z panského sídla.

Jen někdy luny paprslek hravý

prokmitá místy houštinou snětí.

A mladík s lupem ku předu pádí,

pěšiny nedbá, temnem se řítí.

Vyhnilá vrba s paseky svítí,

snad že ho s cesty čárami svádí?

On šeptá jenom: „Nesmím se chvěti,

právě mi třeba mysle je klidné!“

A přec mu v žilách krev zimou stydne

a oheň pálí pod jeho skrání.

Zdá se mu, – je to pouhé jen zdání? –

Že slyší kroky za sebou stále.

Naslouchá, stane, – kol ani hnutí,

marně se při tom k úsměvu nutí.

Do stínu, do tmy uniká dále. –

Náhle se před ním zablesklo světlo,

došel až na kraj pustého lesa,

kde k řece divé stráň příkrá klesá.

Zde tisíc keřů a travin kvetlo,

tu a tam bříza pnula se vzhůru,

na odiv stavíc bělostnou kůru.

Ve křoví slavík klokotal zticha.

Měsíc plál jasně. – Nad příkrou strání

myslivec stanul a s horkých skrání

pot utřel rukou, volněji dýchá,

jakoby lesní byl ho stín dusil.

Slavíčí píseň ve křoví ztichla. –

V náručí jeho dívčina vzdychla. –

Marně však na ni promluvit zkusil, –

v náručí jeho bez ducha leží. –

Opodál mech byl hustý a svěží, –

tam starý javor zvedal se k nebi. –

Pod ním se rokle hluboká šklebí

vyrytá vodou ve příkré strání.

Ta k řece kolmo skoro se sklání, –

krok jeden chybný – – – Myslivec mladý

na svěží mech tam kořisť svou skládá.

Kořist je jeho, – čeho víc žádá? –

Bez ducha ještě dívka je bledá

půvabů plná, čarovné vnady.

Čeho však v bázni lupič kol hledá?

po čem se plaše ohlíží všady? –

„Přelud mne děsí!“ šeptá si tiše.

„Kdo by moh’ v lese stíhat mé stopy?

ohlas mých kroků byl to jen spíše!“ –

Ku dívce klekne. – Živa-li? – Dýše!

Za bílou ručku zlehka ji chopí. –

Ze mdloby v tom se Helena budí.

Pohledla k němu svým okem snivým,

však pohled ten ho do duše studí.

Pomalu vstala, – on klečel před ní,

děl: „Jak jsem blažen! Jsi na vždy mojí!

Jasněji, drahá, jen na mne hledni,

tvůj pohled jeden srdce mi zhojí!“ –

Pevně ji držel za ručku bílou,

marně se dívka vzpírá mu silou,

marně chce prchnout, marně se chvěje.

Myslivec mladý zticha se směje:

„Proč se mne bojíš, bláhové dítě,

v náruči svojí unésti chci tě,

útulné hnízdo najdeme sobě, –

jenom se usměj! Jen pohled vlídný!“ –

S odporem dívka řekla: „Ty’s bídný!“ –

Zableskl okem v divoké zlobě:

„Však brzo zvykneš!“ – „Raději zhynu!“ –

„Aj, ty mnou zhrdáš?“ zasypěl vztekem,

„ty se mne štítíš? Pro jakou vinu?

Že sveden tvojí krásou a vděkem

odvážil jsem se vzhlédnouti k tobě?

Já, žebrák pouhý, chudý a bídný,

prosil jsem tebe o pohled vlídný –

za to mi klneš v zášti a zlobě? –

Klň mi! svou bolest pod hrudím skryju.

Tobě se příčím, protože v nouzi

já zrozen byl jsem a v bídě žiju.

Objetí mému páž tvá se vzpouzí,

protože drsné jsou dlaně moje!

Marně se vzpíráš! Z divého boje

jako svou kořisť já unes’ tebe!

Sevru tě pevně v objetí svoje

a ve tvém oku najdu své nebe.

A svoji bídu, drsné své dlaně

vyvážím cenou lásky své vřelé. –

Snad jsou i vrásky už na mém čele?

Teplou svou ručkou jen sáhni na ně

a bude hladkým, jak dříve bylo.

Mé srdce vezmi, věř lásce mojí!“ –

V očích se jemu zoufalství krylo, –

však dívka chladná, bez hnutí stojí:

„Nechci tvé srdce! vášeň tvá děsí, –

nechci tě vidět!“ pravila temně. –

Vztýčil se před ní a vousy rve si:

„Otravná zmije, tak mluvíš ke mně?

Ty nejsi hodna mé lásky vřelé,

ty nemáš srdce v pěkném tom těle

a lásky schopna nejsi ty žádné.

Zděděná pýcha jen tebou vládne.

Má láska vroucí, pravíš, tě děsí?

Nuž nesmí více před tebe vstoupit.

Vyrvu ji z duše. – Však kořisť svoji

nepustím přece! – Já vítěz v boji

mohl jsem v zámku po vůli loupit,

já však jsem vybral tebe si pouze.

Já, jehož kmotry v kolébce byly

příšery bledé bída a nouze,

které mé krve stále jen pily,

já místo zlata krásou tvou sveden

chtěl jsem si získat tvůj pohled jeden.

I kořisť tu mi upíráš s pýchou?

Kojíval jsem se nadějí lichou,

že z oka tvého blaho mi svitne.

Však ať mi zhasla zář oka tvého,

víc nelekám se osudu zlého,

mne jiná záře dovede k cíli, –

zář, kterou zlato plápolá třpytné.

Před zlatem vše se do prachu chýlí,

svět celý ono získati může,

i dívčích líček vábivé růže,

i náruč měkkou i úsměv vlídný –

i lásku koupit, podplatit nebe.

Mou láskou zhrdáš? Jsem chudý, bídný!

však ne víc, drahá! Mám posud tebe.

Prodat tě mohu za výkup drahý!

Nechci tvou milosť, chci bohat býti!

Žít jednou život klidný a blahý.

Hoj, vidím nebe, v něm zlato svítí, – –

prodám tě, prodám, za výkup drahý!“ –

„Mnoho-li žádáš?“ zaznělo vedle.

Po jeho boku Jarmila stála.

A s mrakem hněvu na tváři zbledlé

on trhl sebou a vzkřikl temně:

„Hoj, příliš směle se mnou jsi hrála!

Ty’s jako had se dotřela ke mně,

slídila’s všudy po stopě mojí. –

Proč se mi nyní do cesty stavíš?

Jdi!“ – Bez pohnutí Jarmila stojí.

On dupl nohou, neschopen slova.

„Mnoho-li žádáš?“ ptala se znova.

On sypěl vztekem: „Co že to pravíš?“ –

A na strž novou ve příkré stráni,

která se kolmo nad řeku sklání,

ukáže jemu svým prstem bílým. –

„Mnoho-li žádáš?“ ptá se ho zase.

„Tvé přání splnit ochotně pílím, –

stačí-li toto?“ – A v jejím hlase

zní trpký posměch. – Ve příkré stráni,

která se kolmo nad řeku sklání,

výmol se černá a jako zmije

kořeny stromů v divoké směsi

nad ním se vinou, v oblouky věsí,

mříže a sítě spletené tvoří.

Ve stínu jejich v zemi se krýje

prohlubeň malá. – Co to v ní hoří?

Ze starých střepů to zlato plane. –

„Můj je to poklad!“ Jarmila praví,

„stačí-li? vezmi!“ – Hled jeho žhavý

na její tváři hned plaše stane,

hned opět zdá se, jakoby sčítal

svítící zlato. – Pohodil hlavou,

chvíli se ještě na vahách zmítal,

však náhle skočil s lakotou dravou

a páže obě do zlata noří.

S blaženým smíchem nad ně se sklání.

V tom pod ním půda počla se chvěti

a sypká země náhle se boří

pod nohou jemu. – Zděšením jatý

zachytit chce se, – po příkré stráni

s výkřikem divým však padá, letí.

S cinkotem za ním jako déšť zlatý

penízky drahé koulí se, skáčí.

A dole zticha šuměla řeka. – –

Jarmila stála napolo v pláči

nad příkrým svahem a v tichém bolu

hleděla k řece do temna dolů.

V tom ruka bílá, hebká a měkká

se ovinula kol její šíje.

Helenka k ní se tiskne a tulí,

na její ňadra hlavinku krýje.

Zlaté jí vlasy Jarmila hladí

a její rty se úsměvem hnuly.

„Drahý to výkup!“ šeptala tiše;

jak by se bála, že snad ji zradí

srdéčko v ňadrách tlukotem divým,

sklopila hlavu a sotva dýše.

Helénka ale svým okem snivým

zdá se, že četla ve tváři její,

za pomoc vděčně děkovat chce jí;

však jenom s pláčem v ústa ji líbá.

Jarmila hloub se nad svahem shýbá.

„Kéž byl by v duchu vzpomněl si pouze

na moji lásku!“ šeptala v bolu.

„Z mého by srdce ozvala se mu

a já bych slepě kvapila v touze

poslušně za ním ve propasť dolů. –

On lásky nezná! – Konec je všemu!“ –

Zakryla dlaní tváře si zbledlé.

A: „Láska!“ šeptla Helénka vedle

s přízvukem divným. Ve chvění zřela

na šat, kde velká krůpěj se rděla.

Sem z ňader kněze krev tryskla vřelá!

Útrpně k ní se Jarmila chýlí.

„Je mrtev!“ praví, „V poslední chvíli

tvé jmeno šeptal!“ – Helena zticha

přitiskla ústa na šat svůj bílý,

kam velká krůpěj krve se vpila.

Sklopila hlavu a sotva dýchá. – –

Noc teplá, klidná a jasná byla.

Ni zefýr nehnul na křoví listem,

ni mráček nebyl na nebi čistém.

Jen zlatý měsíc a hvězdy pluly

v bezedné výši. – Však vichrem znáhla

koruny stromů prudce se hnuly. –

Dívčiny blíže k sobě se tulí.

Jarmila ruku k západu vztáhla.

„Vidíš to mračno?“ zoufale vzkřikla.

„Víš-li, co značí? Skončen boj smělý,

skrocena Praha, s ní odpor celý.

Ta jarní bouře předčasně vznikla.

Vidíš to mračno, kterak se valí?

jak peruť dračí oblohu halí,

přikrývá zemi hlubokým stínem,

dusivým stínem. – Kamo ten padne,

síla i naděj i víra svadne.

Květ všechen uschne, jen bodlák s blínem

bujeti v temnu divoce mohou!“ –

Jarmila dupla ve hněvu nohou. –

„Kterak se chvěješ!“ družka jí praví.

Ona k ní zvedla pohled svůj žhavý,

stiskla jí ruku, líbá jí líce.

„I mne by zdusil onen mrak tmavý,

zůstati s tebou nemohu více, –

polib mne ještě, – loučím se, drahá!“

„Ó, zůstaň! zůstaň!“ Helena volá.

Na polo v slzách, s úsměvem zpola,

Jarmila sama okamžik váhá,

pak rukou kyne a v dálku kráčí, –

nekráčí, spíše vzduchem se nese –

A družka za ní vrhnouti chce se. –

„Ó, kdy se vrátíš?“ v tichém dí pláči.

Jarmila stane. – „Poslyš!“ dí temně.

„Mrtvolu kněze nalezni v lese

a tam, kde pila žíznivá země

rudou krev, která z rány mu chlípí,

tam zasaď drobné semeno lípy.

Až z něho vzroste silný kmen, zdravý,

a větve svoje rozprostře směle

plničké květů po vlasti celé,

až pod ním najde úkryt svůj pravý

štěstí a volnosť, láska i víra,

pak se zas vrátím!“ – V dálce už zmírá

hlas její milý. – Zmizela v mlze. –

Ticho je, jako před bouří bývá,

a jako velké třpytivé slze

na trávě kolem rosa se sráží. –

Slyš, píseň z dálky! – Jistě to zpívá

převozník starý na prahu chaty: –

„Bože, jsi štítem, jsi věrnou stráží

těm, kteří věří. Ó mocný, svatý!

Proč zanevřel jsi na lid svůj věrný.*)

Mrak hněvu tvého těžký a černý

Siónskou dceru rubášem skrývá.

Dědictví naše vzal jsi nám, Pane,

a dal jsi cizím příbytky naše.

Sirotky jsme my, bloudíme plaše,

na čele našem znak hanby plane

a protivenství na hrdle nesem.

Egyptským dneska sloužíme s plesem

a zítra za chléb Assyrským zase.

Otcové naši v minulém čase

hřešili těžce, – pykáme za ně.

Proti tvé zlosti nemáme zbraně.

Ó, rozpomeň se, obrať nás k sobě,

obnov dny naše, jak byly v době,

než odvrátil’s se v hněvu a vzdoru.

Pohledni na nás laskavým okem

a dej nám žíti v lásce a míru.

Naději dej nám a vrať nám víru!“ –

Helena smutná tichým šla krokem

mrtvolu kněze hledati v boru.