XANTHIPPE, ŽENA SOKRATOVA

Tak jako včera – ve stavení není

už ani olivy, ni kouska sýra,

ni skývy chleba, není ani drachmy,

bych koupit mohla; na ulici nejdu,

by nekývl mi každý, kdo mě vidí:

Hej, zaplať přece, ženo Sokratova! –

On, těžký život! Muž můj chodí kdesi

a lidi škádlí. Bozi asi zmátli

mu rozum v hlavě. Sochařem byl umným,

jak ženštiny na Akropoli svědčí,

jež vyrobil kdys. Nebohý já člověk,

já svěřila mu život svůj v té víře,

že o můj osud bude postaráno,

sta žen tak činí, sta žen nezklame se.

Běs lenivosti posed duši jeho,

a co jsme měli, všecko stěhovalo

se k lidem cizím. A on mluví, mluví,

až hrozno z toho. Po ulicích chytá

neznámé, známé, za plášť přidrží je

a žerty tropí. Kde to všecko bere,

když doma nouze sedí při ohništi

a bída hostiny nám vystrojuje!

A jemu všecko jedno. Přijde vesel,

pln šaškovin, mým starostem se směje

a k obavám mým odpovídá vtipem.

Že na divadle zdrojem posměchu je,

že vážní lidé zle se na něj katí –

i to mu k smíchu. Meletos prý ondy

řek kdesi, stát že musí zakročiti,

i Anytos, když z divadla šli, křičel,

že nedovolí se mu kazit mládež,

a Lykon, řečník, hrozil, že se nesmí

brát lidem víra v božstva starodávná.

Já vím, já vidím, jaké hrozné chvíle

mu nastávají, a on – jen se směje.

Své ruce zdvihám marně k mocné Heře

a Hestii – snad urazil je příliš,

že neslyší mne. Znepřátelil sobě

i bohyně i lidi – bědný člověk.

A co je platno – život svůj bych dala,

jen kdybych těžkou hodinu tu mohla

od hlavy jeho nějak odvrátiti.