XC. Tak vidím jasně: Můj smutku,

Tak vidím jasně: Můj smutku,

my půjdem stále spolu,

ty na chvilku jen se vzdálíš,

než utrhnu květ si v dolu.

A sotva jej přitisknu k retu,

zas budeš již u mne stát,

na květinu dýchneš jak v letu,

a uvidím s čerstvého květu

list po listu opadat.

A zvyknu tomu, a tiše

půjdeme spolu – můj host,

mé druhé já ty budeš,

až pokyne Kdosi s výše

a řekne: Dost!