XCI. Sněm lekarský.

Leží panna ve mrákotě,

Leží jako růže svadlá,

A to jako růže bílá, –

Hořekuje matka Zora,

Líbá dceru v svadlé líce –

Hořekuje tím zas hlasitěji,

Že necítí dcera drahá

Vroucnosť matčiného líbání,

A myslí, že jest mrtvá.

To myslící tratí sebe,

Slzeť oko ustalo bolestné; –

Ale Věroš, otec starý,

Bujarý však ve všech oudech,

Neb mu věčně život pučí,

Ví, že v mrákotě jen

Leží dcera drahá,

I že nemá konce život její,

Věčného jsa kapkou pramena,

Chmůrana že, i to věděl,

Čarodějná komornice

Soběviče žrouta světkazného,

Udělala panně krásné,

Že uvadnul život na čas,

A to záští, že vždy věrná

Milovnice šlechetného Svojana;

Mimo matky naříká též

Zástup sousedů upřímných –

Neb to Vlastislava krásná,

Které život vyschnul,

Jak studánka vyschne na čas

V parnu leta bezdeštného.

I pozvali všech hádačů,

Zaříkavých kouzelníků,

Sněm lekarský zaplatili,

Aby hádali a uhodnuvše

By pomohli Vlastislavě;

I tak počal hádač jeden,

A to hádač znamenitý:

„Co jest, jest, a to dobré,

Rouhavičná jest to chtivosť

Napomocti Vlastislavě, –

Ať si leží v mdlobě smrtné.“ –

Ano, praví čárův znatelkyně:

„Pán Bůh dal a pán Bůh vzal,

Budiž jeho jméno pochváleno,

Nemá člověk, protivě se,

Napravovať dopuštění jeho,

Ať ostane v mdlobě dcera.“ –

Tu zakvílí hořem matka,

Zaškaredí Věroš moudrý,

A zakleje Svojan ženich,

Hádače a bábu vyhodí,

Zástup po nich blátem plíská. –

Přijde Jemnosť pak z Kasurky,

Prohlížeti Vlastislavy mdlobu;

Kůži čela mezi oči shrne,

Okem kroutí choulostivě,

Prstami si zahrává –

Hledí na Věroše dceru,

Hledě náručí roztáhne,

A tak zpěvným počne hlasem:

„V čem jsme Bohy rozhněvali,

Radost že nám naši vzali,

Tu, jenž život omájila,

Vše domácně orájila,

Již si vzali ve svůj klín,

Odsoudili v noci věčné stín! –

Plačte pro ni slavíčkové,

Šumte pro ni stíny borové,

Naříkejte potůčkové,

A vy plačte vlastencové,

Jimž je v srdce vroucí dáno,

By bylo od nich zpíváno,

Jako od slavíčků ráno; –

Ceďte citův vašich pramének

Do elegií a do znělek,

A vylíte tok lítosti

Do veršů, které mají libosti

Pro čtenáře naše dosti.

Však – a tu si čelo hladí, –

Vaše žalost buď zapuzína,

Truchlost nebuď připuštína,

Nebuď oku voda chtína –

Nebude od ní umříno,

Od mne buď za to ručíno!“

„„Buď mu nebe milostivo,““

Zdechne Moravan jádrný:

„„Kdo jsi a jak chceš pomocti

Vlastislavě umdlené?““

„Aj, aj! což není známo dosti

Jméno moje v dalekosti,

Já jsem již po dlouhém času

Nájemník Parnasu,

Toť od vás buď vězeno,

Já tam suším seno,

Seji poetickou matonohu,

Omastek našeho slohu, –

Viji kytky pestré dosti,

Českým dívkám ku radosti,

Ty si opoutaly zpěvce svého,

Vzali v dar si mě celého,

Tak že žije jen pro žensky

Mužům nejsem nic než jméno. –

Ha! pro Vlastislavu naši

Žádný muk mě nezastraší;

Slyšte mojí lásky jevy,

Slyšte všechny české děvy; –

Aj dudejte poetické dudy,

Rozlíhej se hlase všudy,

Ne rozumný nebo hrubý,

Ale jak pějí básnické huby

Přemilým pěním pištícím,

Cinkálkovu duši jevícím.

Slyšte:

Iti, iti, eti, eti, cink, cink, cink,

Ení, ení, íno, íno, cink, cink, cink,

Hrci, vrci, meci, peci, tú, tú, tú,

Iček, číček, ičky, čičky, cíp, cíp, cíp,

Iji, piji, íší, píší, tudl, tidl, tíí. –

Co za rozkoš zpěvec cítí,

Tu když v něm se božnost chytí!

Aj jak srdce zajme slovo,

Co na rozkaz genia hotovo; –

Vězte na tuto mou píseň,

Uleví se vaše tíseň,

Vlastislava však ku kytce přivoníc,

Nebude ležeti ve mdlobách víc.“

V tom podá svou kytku ovoněnou,

Z naháčů a česnekových květů,

Psí fialkou promotanou; –

Též chtěl dále švitořiti, –

Aj tu vyšla rýmů zásoba. –

Však juž ucho rozbolené

Nad cinkáním umotupým

Rozdýmalo Svojanovo srdce,

Rozvařivši klokotem se srdce,

Překypělo v bujných prsách,

Překypěvši hněv zbudilo,

A ve hněvu prudkočinném

Takto zhruba Svojan počal,

Jenž byl ženich Vlastislavy:

Ha to ten lík požádaný

Pro nevěsty mrákotu! –

Na to zahnal pryč pleskálka,

Zástup, věda proč, se chechtal.

Víc nežádal pomoci umělé,

Však povolal mládež jarou,

A upřímným, vroucím dobrocitem

Takto promluvil hlasitě:

Aj mládenci bohabojní!

Omdlévá vám Vlastislava,

Ach umírá lásce vaší –

Ha zabraňte duši krásné

Výlet z těla ze slíčného. –

Tu mládenci bohabojní

Po bratrsku spojili se

A spojení s pobožností

Blížili se k Vlastislavě;

Každý přitisk’ mdlou milenku

Ku vřelému srdci slovanskému,

Spolčeným pak křikli hlasem:

Hurrah! zbuď se Vlastislavo,

Vstaň oslado života drsného! – –

Ha procitla Vlastislava,

Svojanova nevěsta, –

Z očí jí prosvitla záře,

Níž umlknul nedopýrův

Sikot i krkavců krákot.