XCII. BÁSNÍKU J. PELÍŠKOVI ODPOVÍDÁM:

Hrst veršů jste mi poslal do stavení,

jsou pěkné, slušné, neurážející,

ba, jistý význam přiznati mi spěší.

Po vlastech našich tohle zvykem není

a proto nutno výslovně to říci.

A víte: zdvořilost i kočku těší.

Vy Cyrana jste vzpomněl, bubeníka –

a mníte, za těmito vzory tady

že brát bych měl se. Myslím, drahý pane,

že pěkně sluší vám ta romantika,

leč já byl já vždy – a tak všecky rady

a pobídky jsou, jak vždy byly, plané.

A jinak v otázek těch celé spleti

snad dalo by se břitce debatovat

i vysvětlení moh bych dát vám k všemu,

leč: víru máte – nač ji ubíjeti?

A zdráv jste, tuším – nač vás otravovat?

Vše brát, nic nedat – k čemu, pane, k čemu?

Já řek už svoje. V četných variacích.

Vy čtěte – potom počkáme si oba –

jsouť osudové jako snové křehcí,

vy se světly, já počkám s ledem v zracích,

až přijde věštěná mnou soudu doba.

Leč ne – té já už dočkati se nechci.