XCII. Na bronzovou desku klášterní

Na bronzovou desku klášterní

tlouk’ jsem jednou v chvíli večerní,

honila mne od hor bouře zlá,

a má noha byla chůzí mdlá.

Otevřeno. Bratr fortník v ráz

vyšel, mrzutě zněl jeho hlas:

„Všecko v domě obsazeno jest...

Sečkejte – Ne, zbývá číslo šest!“

Chodbou dlouhou šel jsem hmataje,

podle stínu dvéře čítaje,

u šestky tu z malé skuliny

dral se paprsk světla jediný.

Vrazím v dvéře. Kastrum přede mnou

v celly tmu se tyčí tajemnou.

Svíce u hlav – svíce u nohou...

Vlídně suď Bůh duši ubohou!

Byla žena to kdys... Bledá líc

zdála smát se v svitu voskovic,

že jest v konci strádání a běd.

Já se zachvěl, pochopil však hned.

Také dobře! – Či být lépe můž?

U mrtvé zde ženy mrtvý muž.

Všecko v domě obsazeno jest –

zcela pravda, i teď číslo šest...

Venku vichr, liják, blesk a hrom,

okna řinčela a úpěl strom;

s mrtvou já jsem dobře nocoval.

Ráno o sto let jsem starší vstal.