XCIII. Těcho, bílá holubice

Těcho, bílá holubice

z Noemovy archy kdys

vzlétla’s, plachá putovnice,

Araratu vlys

kde se zvedal z vody valu

jako příkrá věž, –

z mojí bídy, z mého žalu

výš se vznésti spěš!

Vrať se pak a podej zprávu,

co zříš v světě kolem kol?

„Přírody jen starou slávu,

lidstva starý bol!

Stejné je to z tvojí hrudi

jako z archy tam,

pohled kolem stejně trudí,

vstříc jen letím tmám!

Těcho, bílá holubice,

vrať se v moje srdce, vrať!

Nechť tvá zpráva smuší líce,

vodstva šírá hlať

nechť se mračí bouří stálou

až ku výši hvězd,

jedno! Viď, že neseš malou

smíru ratolest?