XCIII. ZLE, TŘIKRÁT ZLE...

Zle, třikrát zle, když velká dějin chvíle

se přivalí na malou generaci.

My odčinili kletbu Hory Bílé

a oddycháme po té těžké práci.

My vklínili se do evropských forem,

jsme srdcem jejím. Spějem k velké metě,

charme pařížský nám v denním žití vzorem

a starý španělský dvůr v etiketě.

Tak na venek. A uvnitř nejsme ani

o vlásek jiní, než jsme dříve byli.

Dle okolností máme vzletná přání,

leč k činům není odvahy, ni síly.

Ze sladké malátnosti se nám nechce,

neb drahé já jest cílem nejpřednějším,

a smyslem žití: žít co možná lehce

a „nějak bude“ programem je vnějším.

Náš kořen z dějin našich nesytí se,

bez pospolité žijem souvislosti,

jen straníky jsme, neboť strana, ví se,

dá tučná místa, vážnost v společnosti.

A velký čas – ať neletí či letí,

my nakloníme hlavy podle vanu,

pro příští časy splodili jsme děti

a ostatek – jak libo světa Pánu.