XCIV. JÍT DO SEBE...

Je pravda, málo přátel máme v světě

a v domýšlivé říkáme si pýše:

Což – neznají nás, jsme jak ono víno,

jemužto teprv časem přijdou na chuť. –

Eh, hrdopyšci troufalí a prázdní!

Svět příliš dobře poznal nás a prohlíd

a odvrací se. Ničeho v nás, na nás,

co zájem, úctu, zvědavost by vnuklo.

Jsme nadutým jen venkovanem pro něj,

jenž s vůní dvora svého vejde v salon,

má beranici na leb pevně vbitou,

a rozhlíží se s povržlivou pýchou,

neb hrstě korun v kapsách jeho zvoní.

Kultura naše trčí suše v mozcích

jak v posluchárně školní sbírky brouků,

vycpaní ptáci, pracné diagramy.

A plody umění nám nešly v duši

a nestaly se našeho já částí,

a chvilku požitku-li přec nám daly,

pak byla ta, jak doutník po obědě

a černá káva s lehkou anekdotou.

A jak by mohla zvířena být duše

a rozum zaujat? Vždyť sytíme je

jen poloviční pravdou, jež je horší,

než celá lež, vždyť hrajem komedii

i s duchem dějin svých a smyslem žití,

s vážností doby, národními zájmy,

a fixlujem jak karbaníci v krčmě

tím vším, jen aby kapsy zaplesaly

a někdo ošizen byl. Postaví-li

nám někdo zrcadlo – dvě rány máme

vždy připraveny: První do zrcadla

a druhou smělci, jenž je před líc staví.

A bije-li kdo na poplašné zvony

my ovšem promptně zvoníka bít začnem.

Tak plyne život náš jak řeka v městě,

jež nečistot a špíny plna valí

své proudy kamsi. Kam? A co nám po tom?

Nám dobře je a jsme tak spokojeni

i sebou, přítomností, jejím rmutem,

v němž sladkým zvykem žijem od dne ke dni,

jak nebylo by žití čistějšího...

a zodpovědnosti... a žalob... soudu...