XCIX. Přemítám, co dlouhou poutí

Přemítám, co dlouhou poutí

žitím, Pane, jsi mi dal,

Vetchý vrak jsem, jenž se hroutí,

třtina, jež se větrem kroutí,

celý život – žal.

V skutku celý? – Nevím sám,

promiň, o tom přemítám.

V mládí plálo vše a hrálo,

byl to všední, krátký sen,

k lásce srdce zdlouha zrálo,

a když přišla, pak se bálo

uvěřiti jen.

Byla u mne? – Nevím sám,

promiň, o tom přemítám.

Velké snahy, malé skutky,

hojné city, slabý vzruch,

nepřátel roj, divé půtky,

života až vratké sutky

převrátil zlý duch.

Převrátil je? – Nevím sám,

promiň, o tom přemítám.

Malý ještě zbytek písku

zvolna splývá – kyne čas,

já se šourám a Smrt v trysku

jede za mnou, již je v blízku,

stačí jeden ráz.

Klesnu brzy? – Nevím sám,

promiň, o tom přemítám.

Však i v tomto přemítání

paprsk jasní tmavý žel:

já měl všecko plnou dlaní,

žel, jen užit v plném plání

jsem to neuměl.

Tu jen bolest cítím sám,

promiň, to když přemítám!