XCV. Noho mdlá, noho mdlá,

Noho mdlá, noho mdlá,

kudy’s šla?

Srázy skal a břehy moře,

všady s tebou spělo hoře,

cizí, neznámá moc zlá.

Obzory! Obzory!

Za hory

dál to láká, dál to nutí,

srdce plné vzdorných hnutí,

srdce plné pokory.

Nebe, zem! Čím tu jsem?

Motýlem!

Z kukly vzlét’ jsem, těkám chvíli,

barvami a světlem zpilý,

do kola mi všecko snem!

Moře krás! Zajdu zas,

kam jen as?

Kéž jsem kosmu na divadle

aspoň kvítko s štěpu spadlé,

aspoň udupaný klas!