XCV. TA ŠKOLA ŽIVOTA

Já často věřil, vždycky důvěřoval

a stále doufal. Snad to bylo štěstí.

Ted není, čeho bych už nepochoval,

a nelituji – jde to bez bolesti.

Ta škola života... A prošel já jí

s prospěchem „velmi dobrým“ možno říci,

leč nejsem z těch, kdož rádi vzpomínají

na zkoušky její, třeba vítězící.

Ba myslím, že by bylo prospěšnější

pro klid chvil nočních, pro dumání denní,

kdyby má pamět byla lenošnější

a poznatky ty padly v zapomnění.