XCVI. Zřel jsem ondy na vinici

By Jaroslav Vrchlický

Zřel jsem ondy na vinici

– říjen byl –

lidi víno trhající,

lisující

ze všech sil.

Ráno střelou slunce ještě

hrozen raněn plál,

v toku krvavého deště

večer v kádi tál;

a přec plál,

mně se zdálo, sešlapaný tento hrozen že se smál.

Pomyslil jsem, oč jsem více,

plachý host,

druhů-hroznů v statisíce,

do směsice

planý skvost

vržen, sšlapán, v lisu ztracen,

abych mohl vzplát,

v lidstva číši světlu vrácen

diamanty hrát,

věčně plát; –

vím, že, hrozen sešlapaný, dál se budu vděčně smát!