XCVII. Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou

Sám stál jsem v šerém dómu. Oken malbou

jen slabá západu zář prokmitala

a v barvách vznítila se sterou šalbou

a po stěnách a na podlaze hrála.

A z hloubi dómu dojemně to znělo,

jak znavených zpěv marnou žití poutí,

jak sten, v němž pata krvácí i čelo:

Nám ni budoucím nedej zahynouti!

Sám proti hrobkám stál jsem našich králů

a ptal se ducha dějin k slzám vzrušen:

Což věčná bude poušť našeho žalu,

což nebude náš starý žernov zkrušen?

Již tenkrát před věky v prorocké tuše,

že kol nás všecko bortí se a hroutí,

zde lhala utýraná česká duše:

Nám ni budoucím nedej zahynouti!

Již tenkrát v přísvitu těch hrozných dějů,

jež krví jsou a slzami zde vryty,

týž zazněl kvil, jejž plachý zde dnes pěju,

již srdcem dědů tytéž chvěly city!

Nám nedej zhynout ni budoucím, Pane!

Vždy v boji tedy, na stráži a v bdění,

vždy v práci naši pot a slza skane,

a nikde, nikde, nikde vykoupení!

Již tenkrát cítil děd, co dnes rve vnuka,

vždy zápas jen a vždycky nářek pouhý,

a nikde, nikde, nikde není ruka,

by vryla v skálu kotvu naší touhy!

Vždy moře kolem – nepřátelské moře,

a my v něm sami dlouhou věků poutí,

a jen ta píseň v naše věčné hoře:

Nám ni budoucím nedej zahynouti!

Tak od pravěku my se o píď rvali,

o svoje kolébky a rovy dědů,

chrám budujíce na stráži jsme stáli,

dva kroky zpět za krok jediný k předu.

A tradicí dnes bolnou po staletí,

jak znavenému chodci dlouhou poutí,

zní nápěv, naše zpívají ho děti:

Nám ni budoucím nedej zahynouti!

Boj, věčný boj, a nesmíme zmdlít ani,

vždyť na té půdě všecko jest, čím žijem;

tak v resignaci nové požehnání

a nový úkoj z této písně pijem,

a nezhyneme, ať ta píseň hromy

zní v celý svět, ten kol nás ať se hroutí,

jí budou skály naše znět i stromy:

Nám ni budoucím nedej zahynouti!