XCVIII. Fantómy, bubliny

Fantómy, bubliny

z mé duše hlubiny,

která se vlní jak moře,

rostou a stoupají,

chvíli se houpají,

rozumu než kmitne zoře.

Duhami zahrají,

rosou pak roztají,

zbude vždy po nich jen hoře.

Však z duše hlubiny,

fantómy, bubliny

nové se zrodí jak moře.

Co s nimi dělati?

Nechat je roztáti,

na vlastní dívat se hoře?

Nechat je zapláti,

v píseň je vetkati

v paprsků měnivé moře?

Stržen v jich objetí

nemohu věděti,

mé zda jen tlumočí hoře;

možná dost, svojí hrou

všeho že odlesk jsou,

lidstva snů nezměrné moře!