XI. A zdá se mi, že svatokrádež je to,

A zdá se mi, že svatokrádež je to,

již na záhonech pášu v duši své,

květ bílý trhám, dřív než smavé léto

jej zlíbat mohlo v něze hřejivé.

Sny odkrývám své duše, bílé, něžné,

než je tu mohla dosnít potichu,

rmut zimomřivé lístky třísní sněžné,

prach světský ulpěl v květném kalichu.

O nejsvětější olupuji sebe,

o plody strom a mladé haluze

je ochuzen a chmurně zírá v nebe.

A překvapena duše má se dívá –

zpět marně volá zašlé iluse...

jich kouzlo zhaslo. Mha je kolem sivá.