XI. Ba, hezkou chvíli tu pod stromem

Ba, hezkou chvíli tu pod stromem

v dumách jsem hlavu věšel –

Pak, dojat kouzlem vzpomínek,

já do kostela vešel.

Tam nejeden obraz a náhrobek

o dávných ti vypráví dějích,

a staří tu rytíři v hrobkách spí –

Buď pokoj popelu jejich!

A staré cechovní korouhve,

pokryté pavučí, prachem,

svítí tu v šeru tajemně

svým zašlým stříbrem a nachem.

Na kůru s půvabem baroka

lesknou se píšťal řady.

Oh, před léty v jich ladný šum

já mísil soprán svůj mladý!

Tenkráte pro hudbu kostelní

já, věřte, mocný měl zápal.

Jednou jsem dokonce bubny tlouk',

zhusta však měchy jen šlapal.

A často já skvěl se, jak ministrant,

ve světle oltářních svící,

a v nádherných tu sníval snech –

biskupské o čepici...

Oh, dětské sny – jsou dětské sny!

Dnes ruce nad nimi spínám.

Teď dál však z míst těch posvátných!

Já chci se zas podívat jinam.