XI. BALLADA O VIGNETÁCH.

Můj synu, hleď, vše přijde na vignetu,

co v láhvi, dnes kdo po tom by se ptal?

Jen hezky strakatá se líbí světu,

čím hruběj’ natěrač ji namazal,

tím plát a svítit bude dál a dál.

Tvá slova rozletí se vichrem do světa

a divem budeš dne i mody král:

Dnes pravé umění je pravá vigneta.

Chyť perlící se mok, jejž skláníš k retu,

když mučí tebe krutý žízně pal,

vem tyglík s pomádou či cigaretu,

kup housle, zouvák, vývrtku či shawl,

ach, všady nejdřív přijde na obal.

I báseň, hvězdným jež se křídlem rozlétá,

čím v barvě mistr jásal, v tónech lkal:

Dnes pravé umění je pravá vigneta.

Ba skoro nelze ani věřit květu,

jenž na jaře se v sadě rozesmál;

toť jara vigneta jen, myslíš, je tu,

však zatím u kamen bys dále stál,

zřel v plískanici, v sněhu i krup val.

A úsměv na tváři? Ó chyba prokletá!

Na udici tě dobrý přítel bral:

Dnes pravé umění je pravá vigneta.

Hleď v reklamy bys buben notně pral,

víc nechce ani svět, ta stará koketa;

jeť vignetou dnes i sám ideal

a pravé umění je pravá vigneta.