XI. BALLATA O HŘBITOVNÍCH VĚNCÍCH.

Na hrobech vítr v imortelách stená,

ve věncech stená z bezbarvého kvítí.

Kam hnu se, slyším do duše mi zníti

ten šept a ruch... To hudba bezejmenná!

Snad mrtví hovoří v tom listí suchém,

snad mluví k živým.. Nuže, poslouchám:

Ó chladno v hrobě, samota jak studí! –

Ne, dobře tady, zní to jiným ruchem,

jak uvyknou si oči jednou tmám,

jak přilehne ta hlína dobře k hrudi,

tu ani drahých pláč nás neprobudí...

Kdos kráčí kol...Jej nech, ať kráčí dál,

svým vzdechem snad i ten klid by nám vzal,

zaň život byl až příliš drahá cena.