XI. Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých, vždyť hory a moře nás dělí.

Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých, vždyť hory a moře nás dělí.

Tvé rty mi nezpívaly píseň lásky a touhy ni vášně.

Tisíckráte jsem vystoupila na nejvyšší vrcholky skal,

abych opět tě shlédla. Ale v chvílích oněch,

kdy tvoje bílá loď se objevila na dalekém obzoru,

prchala jsem zpět a pila z vína zapomnění,

a usínala hlubokým spánkem. Ale děsivé sny

volaly mě k životu a v slzách jsem se probouzela.

Zatím přeplula kolem tvá loď, tvá bílá loď, kde tušila jsem tvé ironické oči.

Jen rozbouřená hladina ukazovala, že's blízko byl,

Ó Jediný. A moje srdce zdmlelo po víně zapomnění.

A marně chodila jsem čarovnými zahradami a opíjela se vůní exotických květů.

Marně přicházeli krásní, s rty vonícími medem přátelství a lásky.

V mé sny rozhodil's své květy růží a trny jich rvou stále mou hruď.

Neviditelně krvácí mé srdce po tvých ranách. Ó přicházej ve snech zas ke mě!

Prchám před tebou a nedotkly se naše ruce a nepřivinul's mé hlavy na svou hruď.

Ale dálkami, přes moře, skály i propasti, přes tisíce životů a tisíce smrtí

tvé oči líbají mne mystickými polibky šílené rozkoše a lásky.