XI. Buření byť jen zarostl,

Buření byť jen zarostl,

byť trní a bodláčí rostil,

modlím se: týž hrob srdce mé

by na věrné hrudi hostil.

Co by ten rov byl jen s mou dlaň,

jak škapulíř na srdci nosím,

líbám ty svaté ostatky

a těžkou je slzou rosím.

Zelený růvek zapadlý

jak skřivánčí hrobeček v jaří...

Ale mně horou týčí se

mých nebes na zápraží!

Balvany ráj můj zavalil,

slz proudným již odolal řekám!

Na prahu rájů zavřených

dlaň marně vzpínaje klekám.

Na dětské pídě měřím hrob,

k trav kořínkům hlavu až chýle,

ale to srdce mateří

jest ode mne dálné míle...