XI. Causerie štědrovečerní.

Tiše, tiše... vždyť jdou sněhem

drobné krůčky cherubů,

stříbrnou tkáň rouch svých šlehem

stelou mračnům v obrubu.

Měsíc s vysoka se dívá,

zimních hvozdů tichý host,

leskem vlídným kraji zpívá

starou zvěst, v níž budoucnost.

Ano, lepší, měkčí, sladčí,

člověk člověku kde brat,

v života pouť, cestu hladčí

břímě s ramen bude brát;

kde jen láska zákon bude

největší a nejvyšší

a kde v slední srdce chudé

Kristus něhy pospíší.

Tak je ticho, tak je milo,

třeba ostrý pálil mráz,

až tluk srdce zarazilo:

Vrať se, boží lásko, zas!

Každému z nás zroď se v hrudi,

v paláci i ve srubu,

zjitra svorně vše ať zbudí

jeden jásot cherubů!

Všecky zvony vyzvánějí

v svaté noci půlnoční,

v duchu zřím, jak venku spějí

sněhem lidé k půlnoční.

V chrámu oknech lesk a záře...

I já s nimi chodil též...

Dnes tu v jizbě samotáře

sedím sám a svět mi lež.

Jen ty zvony, jen ty zvony

sem se vtírají v můj sluch,

vážné, slavné, snivé tóny,

že se zrodil světu Bůh.

V nic, mé bláhové sny, spějte,

ať jste sladkou illusí,

však vy, zvony, vyzvánějte,

v budoucnost zřím bez hrůzy!

Věřím – věřit musím tomu,

tich zřím v času osudí,

že se v děl a bitev hromu

nový Ježíš probudí!

Že se opět k lidstvu skloní,

jako s jeslí chud a sdrán,

láskou že svět pozacloní,

všemi vítán, milován!

Že ten lásky zákon splní,

rosou něhy že vzplá svět,

můj sen v hrobě hlas že zvlní:

Chápat, chtít a rozumět!

A tak, zvony, zněte nocí

ve sny snílků, v ples jich, v žal,

pevně věřit, jest již mocí,

v triumf zory zněte v dál!