XI. Dnes duše má je, dívko, plna tebe,

Dnes duše má je, dívko, plna tebe,

jak hvězdné záře to večerní nebe:

a touha se v ní zbouzí nevýslovná,

slavičí písni, lesní vůni rovná,

labuti bílé na jezeru tichém. –

Tě nemilovať bylo by snad hříchem:

já posud vidím krásu tvoji mladou

i slzy tvé, jak s oka se ti kradou

a tiše rosí bledé tvoje líce;

slyším tvé lkání, sirá holubice,

zřím zoufalství tvé ztajené jen zpola.

Ó, kráse v slzách nikdo neodolá;

rád před ní každý na kolena padne

a život za ni dáť – jak je to snadné!

Tvůj obraz v nitru duše moje chová,

jak zlaté blesky spona démantová,

jak rosu v ňádrech purpurová růže –

jej z duše nevyrvu – to smrť jen může!

Má láska k tobě každým dnem je větší,

korunou bujnou všechny stromy předčí,

vysokým vzletem ptáky pod oblohou –

A přece ji musím v prach pošlapať nohou,

nesmí se vznésti orlem do azuru...

Jest jako slunce, když zapadá v chmuru,

jak noční oblak, v přeletu když pláče,

jak pustý sad, jak opuštěné ptáče,

jak rosná krůpěj průsvitná i čistá.

Ty v srdci nesmíš popřáti ji místa,

žádného místa – tak to osud velí! –

Není mi přáno konejšiť tvé žely,

s tvým vlasem hráť a s čela plašiť stíny

mi není přáno... v právu tom jest jiný!

My nesmíme se žitím vésti spolu;

jsme jak dvě hvězdy: jedna padá dolů

a druhá nemůže ji zadržeti,

musí se dívať, kterak v propast letí,

paprsky zlaté kterak v tmách jí hasnou –

Jsou obě bídné, žádná není šťastnou,

ta jedna v propast bez cíle se kloní,

a druhá osiřelá pláče po ní!