XI. Dost, že aspoň to nám k těše přáno

Dost, že aspoň to nám k těše přáno

mezi bojem o tu skývu chleba,

čárný kraj ten, který zlatí ráno,

zříti se snů tajemného Neba.

Před zrakem nám leží plný jasu,

země květů, úrody a síly,

v práce ruch zní písně z dávných časů,

a smích dětí vpadne přes tu chvíli.

Jakby stůl to přistrojen byl velký,

září kraj, vše volá a vše hostí;

není bídy již, všeničitelky,

pro vše místo zde i chleba dosti.

Ze všech očí plane radost žití

a chuť k práci poctivé a plodné,

nadšením se zase srdce nítí,

ruka ruku tiskne v lásce shodné.

Není, kdo by zotročit chtěl druha,

druha druh zve sladkým slovem: Bratře!

Není věznic, nejsou pouta tuhá,

dáno všem hřát při lásky se vatře.

Netřeba již bráti matkám syna

na krvavé lidských tvorů jatky,

nerve nikdo děti jejich z klína,

jazyk otců neloupí jim sladký.

Nevyssáta, v svobodě a míru

leží krásná, zaslíbená země

dělníkův a ducha bohatýrů,

a nad vším chrám jeden zvedá témě.

Jediný chrám jediného Boha,

Boha všech, ať jakkoli již slují,

radostně kde pokleká všech noha,

Lidskosti kde všichni obětují.