XI. Hoj, vy oblakové,

Hoj, vy oblakové,

zlatou slunce hlavu

jako bílí andělové

oblétáte v těsném davu.

Palmy s bílým květem

kladete mu v cestu,

jak by Kristus na oslátku

k božímu jel městu.

Ze slunečních retů

kane na vás záře čistá –

závisť však už hřeby chystá –

vy je umučíte

jako židé Krista.

Už se rojíte kol

v temném rozbouřeném davu

a pliváte v zlobě

na sluneční zlatou hlavu.

V rukou ostré kopí

zástup váš je na smrť vleče,

zlatá jeho hlava k zemi klesá,

po skráni krev teče.

Hromem burácíte,

v prsa vrážíte mu kopí –

ach obloha červánkem se nerdí,

obloha se krví topí.

Slunce hasne, zmírá,

život zářný dokonává

a za hory do hrobu jak

klesá jeho zlatá hlava.

Ale zítra, zítra

v krásnou jitřní dobu,

vstane slunce ku životu

jako Kristus z hrobu.

Vstane v zlaté slávě,

v červánkovém jasu

a s oblohy hlásať bude

blaho, štěstí, krásu!