XI. I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!

I já vám, paní moje, řeknu: vroucí dík!

Jsou myšlenky, jež v samotách mne rvaly.

Díl největší jich z nevidomosti mé vznik

a vaší moudrosti se ve plen vzdaly.

Jen jedno nejasno mi: čím vám lidská lež?

S lží lidskou bít se – nejtrpčí to boje,

tam o to nejvyšší své – jasný zrak – se rveš,

a v kalných proudech lovíš srdce svoje.

S lží lidskou bít se – v tom snad všechna hrůza hrůz

a jediný snad pramen bezútěšné mdloby.

A kdyby smutek posvátný ten nerozptýlil hnus,

snad srdce štvané teskně uvadlo by.