XI. IODAMIE.

Minervy kněžko, nechoď v chrám,

bohyně zrádu strojí tam,

pln stínu, děsu každý kout,

ký taj tam toužíš proniknout?

Noc plna hrůzy, těžká jest,

jsou dračí oči plameny hvězd;

Minervy, vzpomeň, co hostí štít,

i ve dne před ním dlužno zrak skrýt!

Had svíjí se v koutě, vlhká zeď

se hýbá jak rty v odpověď,

mech slizký na stupních – v něm krev

pobitých junů, rdoušených děv.

Minervy kněžko, na dnu měj dost,

chrám patří v noci stínům jak hvozd,

ty’s dítě světla, písně a strun,

nejeden pro tebe zapláče jun!

Darmo zněl vlídný, výstražný hlas,

nestopen v mraku luny mdlý jas,

chodbami vůně mdlá myrt vlá,

stíny a plísní kněžka v chrám šla.

Viděla?... Sotva se Hélios vznes,

pověst jde krajem, hrůza a děs,

lid, který vnik’ v šer svatyně v chvat,

zřel proti sobě dvě sochy stát...