XI. Já hoře lásky přežil, z něho zbyl

Já hoře lásky přežil, z něho zbyl

neuhasitelného žáru sled;

vím, bude vždycky dosti oněch chvil,

kdy rozum šlape mládí žár i vznět.

Když horkou krev již vlil jsi do mých žil,

ó Tvůrče, za těch teskných mládí let,

dej mi též sílu, abych tiše skryl,

co může v stáří v srdci vypučet.

Duhových mostů byl jsem stavitelem,

jež z pekla pnou se směle v ráje Tvoje,

jichž, Bože lásky, Ty jsi stvořitelem.

A po nich šel jsem, duše klidná byla,

na hvězdné dívajíc se nebes roje,

s poslední láskou svou se rozloučila.