XI. „Já viděla, jak rodný vzplanul dům.

„Já viděla, jak rodný vzplanul dům.

Má kolébka v šanc dána plamenům!

Do oken bijí ptáci kovoví

a zobcem rozrážejí trámoví.

Už v trosky padá rozložitý krov.

Což slza poví, tam kde není slov?

A stín když roste v kraji ztesknělém,

co bylo životem, je popelem.

Horoucně prohrabuji hromady,

tam byly šperky mé a poklady.

Nic nehledám – jen zlatý medailon.

Tam obraz byl. A s něho hleděl on,

můj zbloudilý syn, láska ztajená,

nejsladší rozkoš, radost bez jména.

Však obraz zcela sžehly plameny.

Leť do trosek zas, plíšku bezcenný!“