XI. Jak proroku, pod pouště nebem

Jak proroku, pod pouště nebem

jenž v modlitbě svůj trávil čas,

se zjevil černý havran s chlebem,

tak bolest navštěvuje nás.

To pták, jenž s dlaně Boha slétá

na nehostinnou světa step,

do srdcí černé stíny metá,

však v zobáku svém nese chléb.

Jeť v skutku bolest chlebem duší,

je mystická a svatá žeň,

jež v tom, co duši láme, kruší,

jí vlévá sílu zároveň.

A slabé duchy ve prach kácí,

však očišťuje silné jen,

háv první čistoty jim vrací,

jich vidinami plní sen.

A nechť i hlodá, nechť i pálí

ve nitru rána krvavá,

pták, bolest, časem se přec vzdálí,

chléb, síla v duši, zůstává!