XI. Jaro, to švarné pachole,

Jaro, to švarné pachole,

vyšlo si v háj a do pole,

poupata seje, pospíchá,

a pak je v květy rozdýchá.

Aby však mohlo ještě dál,

já mu svou duši zotvíral,

a co se v pole nevchází,

v duši mé klíčí, vychází.

Ba co i v háji ve květu,

duši mám tím jak osetu,

že mně až pyšno radostí,

jak to tak všecko uhostí.

Tak je mi, že mne na poli

zlomený klásek zabolí,

a že až květy počnou schnout,

duše mi musí uvadnout.