XI. Již je půlnoc: všecko vůkol

Již je půlnoc: všecko vůkol

Odpočívá v jemném tiše;

Čarotajným listu šumem

Příroda v svém spánku dýše.

Jenom já tu v šeru luny

Kráčím s pozdním noci duchem,

Slavné ticho mrtvé doby

Ruše pádným kroku buchem.

Jak daleko zraky stačí,

Nikde ani živé duše:

Tak jen poutník nocí němou

Bez soucitu dále kluše!

Předce ne: tam pode skalou,

V hlubokého dolce klínu,

Ozývá se touže dobou

Jednotvárný rachot mlýnu.

A v ty mlejna mnohobdělce

Drobnodobé, rychlé ťuky

Divnou shodou přizvukují

Kroků buch a srdce tluky.

A jak tamo pod kolami

Vlnošumných do peřejí,

Tak do proudu slzí mých se

Smírné lesky luny lejí. –

Nuže srdce, nemluv více

Pozdní pouti o nehodě;

A ty noho s chutí kráčej

Dále noční ve přírodě!