XI. Jsme světlonoši.

Jsme světlonoši žití nad hlubinou:

v ní hlučné lidstva stýkají se davy,

žen, dětí, mužů tisíceré hlavy,

jimž na trať k předu bouřné mraky plynou.

Z nich klam a šalba s jedovatou slinou

dští do pochodní, by dav kolisavý

v před nemohl, kde pravdy výron zdravý

jak slunce tryská nad hloub žití stinnou.

Zda udržíme světla svého záři

i proti vichru, na bouřlivé mraky,

jež rozdmychují satanové – lháři?

Či shasnou pochodně? – Než to se stane,

my vrhneme je lidu přede zraky,

ať jimi hloub, jíž kráčí, celá vzplane!