XI. K SMRTI.

Zašel sobě do kostela.

Klenba chrámu šerem stmělá

nad ním čněla

jak strop velké mohyly.

Do zadu sed a k své skráni

pušku sklání,

duši v moři zadumání

nechal tonout na chvíli.

Polosvětlem tím

kadidla táh dým.

Viděl celou mladost svoji,

druhy, družky v hlučném roji,

ve závoji

tu, již zvát svou ženou chtěl;

z chrámu průvod, ples a kytky,

vady, bitky,

vnady žen a divé pitky,

znova hynul, chřad’ a mřel.

Pološerem tím

táhlo vše jak dým.

K modlitbě chtěl sepjat dlaně,

chtěl se vzchopit odhodlaně,

ale maně

prstem stisknul kohoutek,

temná rána chrámem zněla...

Osiřelá

v ní se duše, motýl, schvěla

v říši míru nazpátek.

Klenbou šerem tím

táh jen z pušky dým.