XI. Karel Veliký.

Ve svatosti a slávě své kdy vcházel

ten majestát, jenž podmanil svět celý,

hned vody Léthy divým hněvem vřely,

a koráb starce bouřně sebou házel.

Zvuk zvonů ještě Karla doprovázel

a hymny biskupů se z dálky chvěly,

však zde ty pompy jako výsměch zněly,

a v žalmy jak by kletbu někdo sázel.

On posléz hrdě vkročil v koráb kmeta.

A náhle jako balvanů déšť tmavý

cos padlo v loď, že potápět se jala.

A Karel: „Pomoz! po císaři veta!

Co znamená to?“ „Toť jsou ony hlavy,

jež svatost tvoje včera stíti dala.“