XI. Když na vojnu jdou vojáci,

Když na vojnu jdou vojáci,

strach mají v srdci, chudáci,

jak nový svět je pohostí

svou starostí i radostí.

A než překročí domu prah,

chce matička ten sejmout strach

a v srdce své, tak smutné již,

chce ještě tuto složit tíž.

Na srdci, ústech, u čela

mu svatý křížek udělá,

pak slzám, knize modlící,

svou duši svěří plačící.

A v radosti i nesnázi

jej modlitbou svou provází,

ať přijde týž, ať pozměněn,

vždy její láska roste jen.

A bez matky kdo je a sám,

ať na hřbitov k ní zajde tam,

na hrobě jméno vysloví

a srdce její odpoví.

I pod hlinou to ucítí,

že starost v srdci kotví ti,

svým mírem tebe zastírá –

vždyť láska její nezmírá.