XI. Kohout.

Jak viděl bych to. Kohout zakokrhal

a Petr vyšel ven a hořce plakal,

ten ostrý zvuk mu divně srdce trhal

a z venčí šer jej od ohně pryč lákal.

Ach, nezřít vinu, nezřít hanbu svoji!

Proč vinník vždy se v místo skutku dívá?

Co prchaje tam chce v myšlének boji?

Jest jinde – daleko – leč kohout zpívá.

Tak do srdcí nám položil’s, ó Pane,

divného ptáka, hlas našeho nitra,

nás lepší vždy, ať stane se, co stane,

on hlasně pěje jak polnice jitra.

A dobře tobě rozumíme, Petře.

Pryč! – Daleko! – Leč kohout stále zpívá,

až ruka mdlá horoucí slzu setře...

však v tom juž Bůh se v naše srdce dívá.