XI. Konečně zármutek všechen

Konečně zármutek všechen

jak voda uplyne.

Věru, nějak se žije,

nějak se zahyne.

Hledím v ten krátký život:

Žalu i radosti dost.

Pak smrť se očekává

jako příjemný host.

Za svou vášnivou touhou

nekráčím ku předu.

Život mne neopíjí

kouzlem svých pohledů.

Ani ty černé oči

mne teď už netrýzní.

Jenom bolestná píseň

ještě mi v duši zní.