XI. MAMINKO MOJE...

Ty černé šaty... syna jedináčka

mi vojna vzala... Ale nepad, nepad

a také nemoc mi ho nezkosila –

snad ani práva nemám v těchto časech

mít smutek po něm, ač jen láska ke mně,

jen láska ke mně zhubila mé dítě. –

Můj dobrý Teddy – máte trpělivost

vyslechnout neštěstí mé, pochopíte,

že octla jsem se v sběhu událostí,

jež nemohu si nijak srovnat v hlavě?

Můj dobrý Teddy!... V podzim mého žití

mi přišel jako záříjové slunce,

– let beznadějných čtyřicet mi prchlo,

když narodil se mi můj jedináček –

a světem byl mi, když jsem opuštěná

ve světě stála... To vám bylo dítě!

Když jako student sedal nad učením,

já musila s ním všecko prodělávat,

já zkoušela ho, já s ním časovala

latinsky, řecky, tvarosloví, skladbu –

maminko, pomoz! – věřte, pane drahý,

já mohla klidně jít s ním k maturitě

a jistotně bych byla nepropadla!

A tímhle soužitím má zmládla leta,

a všecko bylo ve mně osvěženo –

jak starý kaštan, když si v teplém září

zakvete znovu! A tak šlo to dále:

už právníkem byl Teddy, už měl kníry,

leč pro mě stále zůstal jaksi hochem

a chtěl jím zůstat. Já si často řekla

(a řekla teskně): tohle všecko mine

a musí minout, do světa ti půjde

a odpoutá se – připravit se nutno

a uvolnit ho raděj dobrovolně,

než zpřetrhá ti rázem svazky duše –

a tak jsem o něj rozdělit se chtěla

i posílala jsem jej na zábavy,

divadlo, koncert, věneček a výlet,

kde mladý člověk seznámí se, najde

styk přátelský či dívku, která maně

pak společensky dál jej vychovává –

ne, smál se pouze, pohladil mi líce:

Maminko, s tebou! – S ním jít musila jsem,

když vypravil se... Tak mi, pane, zůstal

a tak jsem, myslím, smrt mu připravila...

Pták moudřejší je, myslívám si často –

když mládě opeří se, lítat může,

sám vyvede je z hnízda, letět nechá

a na dále žít samostatným žitím –

neb večer s ránem spojiti se nedá,

pták ví to, ale, bohužel, ne člověk.

A to je tuhý, nenapsaný zákon,

kdo poruší jej, sám se pokutuje...

Můj Teddy zůstal dítětem a hochem,

já maminkou mu. Bývá obyčejem,

že mladý muž rád (jako by se styděl

dát průchod vřelým citům lásky k matce)

cit obaluje drsnou tvrdou korou

a na cynika si tak trochu hraje –

můj Teddy ne. To „maminko má“ – jeho

vždy znělo dětsky poctivě a teple –

mé dítě drahé!... A teď přišla válka

a narukoval. Nemohu vám líčit

tu chvilku posledního rozloučení

a vše, co potom přišlo. Den mi plynul

jen v trapném vyhlížení listonoše,

zda nese něco. Bíížil-li se k domu,

já muka vystála, než schody přešel

a přines psaní – byla nová starost:

já počítala, jak už dlouho tomu,

kdy list byl napsán, co vše od té doby

se státi mohlo – – map jsem nakoupila

a studovala každý pohyb vojska

a stopovala železnice, cesty

a hádala, kde as je dítě moje...

To byly dny mé. A ty noci, pane,

kdy každé pomyšlení padne na vás

jak balvan hrozný, každá obava se

jistotou stává – oči tonou v slzách,

a hlava hoří, člověk pak se modlí

jen proto, že už v zoufalosti neví,

kam prchnout sobě... Noc je beze spaní

jak moře dlouhá – a když někdy k ránu

zmučená duše v polosnu se zklidní,

tu náhle zřetelně vám v uchu zazní:

Maminko moje – – Ach, je konec všemu!

Psal obden. Často deně. Vždy mě těšil,

jak myslil, že mě právě těšit může.

A já zas jemu psala. By se šetřil

a pozor dal, by nemoc neulovil,

by nepil nikde z vody znečištěné

a jídel nejed polouvařených –

leč o svých mukách neřekla jsem slova.

A poslala mu teplé zimní prádlo

a všecko možné – bože, byl mým světem

a životem byl celým žití mého!

– A tohle poslední je lístek jeho.

Toť všecko teď, co po Teddym mi zbylo.

Zde vidíte: že příštího dne půjde

v bitevní čáru, a dál – – bože, bože,

ubohé dítě, jediná já mohu

rozumět tomu, jediná já vidím

do duše tvojí – nemám prý mít strachu,

když bude nejhůř, dá se klidně zajmout

– to „klidně zajmout“, vidíte, to napsal –

„živ chci se vrátit, maminko má, k tobě,“

a tohle napsal jenom pro mé oči,

jen pro mou chvějící se starou duši.

Dětinským způsobem svým chtěl mě těšit –

a zatím hleďte: modrým razítkem tu:

„Úředně prozkoumáno“. Potom řádka

inkoustem psaná: „Praporčík E. L–s

byl pro zbabělost tuto oznámenou

válečným právem zastřelen.“ Můj Teddy!

A takhle, pane, vraždí taky láska –

i láska k matce – –