XI. Měsíc se zakabonil v líci,

Měsíc se zakabonil v líci,

chladný od severu táhne van,

tma roste kolem se všech stran;

svá přání vrhám oknem na ulici

a zavírám.

Co také s přáním, nechceme-li žíti,

když příkoří a han je právě dost?

Tu z mraku vyplul měsíc: velký skvost,

a podál z pole slyším píseň zníti;

jsem náhle stesku prost,

víc slyšet ždám

a okno znovu otvírám.

Jsem usmířen!