XI. Moderní duo.

Bez jmen slavných glorioly,

v této chvíli večerní

Elysia jdeme poli

my dvě duše moderní,

neznámí všem, ale v nás

lidstva zpívá tajný hlas,

tiskneme se k sobě úže,

a ty upomínek růže

bílé ty i zkrvavělé,

na mých prsou, na tvém čele

kvetou zas!

Bez jmen slavných glorioly,

dobré děl’s to, příteli!

vše, co tísní a co bolí,

zkusit víc jsme museli.

Pamatuješ na ten čas,

lásky hlas když svedl nás?

První obejmutí muže!

Upomínek bílé růže,

i ty tvoje temně rudé

vidím, kam jen hnu se všude,

kvetou zas!

Parků starých pusté stezky,

v slavnostním svém mlčení

slyšely vše naše stesky,

zvuky, vzlety, nadšení!

Příroda, to moře kras,

slávou zahrnula nás,

sama vystlala nám lůže

a ty upomínek růže,

moje rudé, tvoje bílé,

v nezdolné své staré síle

kvetou zas!

Parků starých pusté stezky,

svadlý jasmínu ten květ,

v písek vryté arabesky...

a ty klepy starých tet,

závisti hlod, záští ráz,

jak vše otrávilo nás!

Mezi stromy lásky bůže,

smálo se – však naše růže,

rudé tvoje, bílé moje,

přes vše překážky a boje

kvetou zas!

A tvá jizba ve zášeří

denně plna květin mých,

tam se milovalo, v keři

pod oknem i ptáček ztich.

Nevnik škleb tam, zloby hlas...

Všecko z nás je a je v nás...

Před sofou medvědí kůže...

Na tvé šíji rudé růže

polibků mých, ó ta něha

výská, tryská, žehá, šlehá...

kvetou zas!

Ach, tam sladkém ve zášeří,

to byl život jediný!

Chvil těch osud málo měří,

nepřidá ni vteřiny.

Láska k žatvě zralý klas,

tvojí dýkou sklána v ráz,

přešla v jiný svět a nuže!

upomínek sladké růže,

tvoje rudé, moje bílé,

ve původní svojí síle

kvetou zas!