XI. Mou modlitbu slyš,

Mou modlitbu slyš,

kterouž zvoní mé zvony, laděné v nejhlubší akord,

mé zvony, jež zavěsilo tisíce rukou kams do sklepů zasypaných

(kovové rty jejich hovoří smutkem a zoufalstvím vězňů

a země duní a chvěje se – polekaná – pod výkřiky hrdel jich rozhoupaných).

Mou modlitbu slyš,

kterouž skanduje srdce mé ubohé, krvácející,

mé zmatené srdce, jejž tisíce rukou vrylo kams hluboko do skal

(údery jeho teď skalami třesou a zemi rozechvívají

a vzbouřená krev jeho plní cisterny vyschlé).

Mou modlitbu slyš,

kterou se modlí černé mé oči,

mé oči, jež zavedlo tisíce rukou do středu kampfrových lesů

a chtělo je zmámiti dusivou vůní,

by zkvasily výdechem prudkého kampfru a nardu.

Však hněvivé jiskření jejich zažíhá temnotu nad stezkami

a cestou vpaluje do lýka stromům tajemné znamení Tvého božství

a plamenem zažíhá chomáče nardu, jenž syčí a kouří a plápolá ve tmách

a dusí se na stoncích přelámaných.

Mou modlitbu slyš,

kterou prosí mé sepnuté ruce,

mé ruce, jež spoutalo tisíce svalnatých rukou a zavedlo v propasti mořské

a chtělo je chorobným zářením rudých korálů a podivným leskem

rybích ok fascinovati.

A ruce mé přitiskla mořských řas pouta,

by nemohly sepnouti se nad vodou k modlitbě,

však bolest a touha dala jim sílu, zázračnou sílu,

že seply se nad vodou k modlitbě poslední,

a modravá fluorescence zářila z nich.