XI. Na ten večer rád se pamatuji,

Na ten večer rád se pamatuji,

interessantně bledý příteli.

Vím, že se chystalo k dešti

a Vy jste byl tak smuten –

Lásku Jste proklínal, sentimentální sny,

a (cítím tu Vaši touhu) snil Jste o lesích,

rozlehlých pláních, hvězdnatém nebi,

Pantheisto!

Jen onu lebku neměl Jste tisknout

stále v svých subtilních rukou.

Lebku své mrtvé, smutné lásky!

Vím, že Jste nejbližší večer,

kdy bylo jasno a promenada plna,

z vroucí své duše zas volal:

Mdlá moje Lásko! Srdce poraněno!

A já jsem dítě, které se Tě bojí! – –